Šest labutí

Ztracené koruny

Za hlubokým lesem, stálo malé království s bílým zámkem. V tom zámku bydlela princezna Eliška se šesti bratry. Byla jejich jedinou sestřičkou, a třebaže se jim nemohla rovnat, měla v sobě sílu, kterou nebylo na první pohled vidět.

Jednoho dne se král vydal na lov. Zahlédl jelena a pustil se za ním hluboko do lesa. Zvíře se mihotalo mezi stromy jako stín a král ho následoval dál a dál, až ztratil z dohledu lovce i psy. Mlhy ležely mezi stromy tak hustě, že už nevěděl, zda se vrací k domovu, nebo bloudí stále hlouběji do lesa.

Bloudil dlouho. Stromy se podobaly jeden druhému, cesty mizely v kapradí a večer se snášel mezi větve tak rychle, jako by ho někdo spouštěl z nebe. Místy potkával horké prameny, které se kouřily mezi kořeny jako malá ohniště, voda v nich bublala a pára stoupala do chladného vzduchu, jako by les dýchal. Tehdy král spatřil malou chalupu. Před ní seděla stařena.

„Hledáš cestu domů, králi?“ zeptala se, jako by ho znala odjakživa.

Král přikývl. Byl unavený a znepokojený, ale pýcha mu nedovolila prosit. Stařena se usmála, jako by jeho mlčení slyšela.

„Ukážu ti ji,“ řekla. „Ale jen když si vezmeš mou dceru za ženu.“

Král se zalekl. Věděl, že takový slib není lehký. Ale les kolem něj houstl, noc se blížila a z každé strany se ozývaly zvuky, které nepatřily ani sovám, ani liškám. Myslel na své děti a na domov, kam se musí vrátit. A tak slíbil, co po něm stařena žádala.

Stařena mu za to cestu ukázala. Král šel a nad ránem spatřil věž svého zámku.

Den nato přivedla stařena svou dceru. Byla krásná. Mluvila tiše a mile, ukláněla se, jak se na královnu sluší, a nikdo by neřekl, že se za její přívětivostí skrývá stín. Jen Eliška, která uměla vnímat i to, co ostatním unikalo, si všimla, že ptáci na nádvoří ztichli, když nová královna prošla kolem.

Už i král začal mít pochyby a brzy si začal vyčítat slib, který v lese dal. Nová královna na děti hleděla tak, jako by jí jejich přítomnost překážela. Proto král jednoho večera zavolal Elišku i jejích šest bratrů, zabalil jim trochu chleba a ovoce a odvedl je tajnou cestou do lesa.

Šel před nimi a v ruce držel kouzelné klubko, které se v rodině dědilo po mnoho generací a pomáhalo hledat vždy tu správnou cestu. Nit se sama odvíjela a vedla je hlouběji a hlouběji mezi stromy, až došli k malému loveckému domu, ukrytému tak dobře, že by ho nenašel nikdo, kdo neznal cestu.

„Zůstanete tady,“ řekl král. „Zde budete v bezpečí.“

Děti věděly, že krále musí poslechnout. Zůstaly tedy v loveckém domě a čekaly, až se vrátí. Král jim slíbil, že za nimi bude chodit, a opravdu se každý den vydával do lesa. Vždy si vzal kouzelné klubko, které mu ukázalo cestu tam i zpátky.

Jenže zlá královna si všimla, že král každý den na čas mizí. Jednou v noci si odemkla jeho komnatu a našla konec kouzelné nitě. Ležel na prahu jako tenká světlá stopa. Královna pochopila, kam nit vede.

Potom usedla v nejtemnější komnatě zámku a začala šít. Šila košilky z bílého plátna a do každého stehu vplétala zlé slovo. Když na ně dopadlo měsíční světlo, bílé nitě se na okamžik zaleskly jako labutí peří.

Nad ránem, když král ještě spal, schovala královna zakleté košilky pod plášť a nechala kouzelné klubko skutálet se před sebou. Nit se tiše odvíjela přes práh, přes nádvoří a dál k lesu. Královna sledovala její světlou stopu hluboko mezi stromy, až došla k malému loveckému domu. Když tam dorazila, šest bratrů vyběhlo ven. Mysleli, že přichází otec.

Místo něj spatřili ženu v černém plášti. Než stačili couvnout. Královna na ně hodila jednu košilku po druhé.

Sotva se bílé plátno dotklo jejich ramen, ozval se tlumený šum křídel. Chlapci zmizeli a na jejich místě stálo šest bílých labutí. Na hlavách jim ještě na okamžik zazářily malé korunky z měsíčního světla. Potom se vznesli nad stromy a odletěli k lesnímu jezeru.

Když Eliška taky vyběhla ven, bylo už pozdě. Na zemi zůstalo jen šest zlatých knoflíků z bratrových kabátků.

Královna se k ní otočila. V očích se jí zablesklo překvapení, že dívka unikla kouzlu. Eliška však nečekala. Sebrala knoflíky, šátek po mamince a proklouzla zadními dveřmi a rozběhla se do lesa.

Tichá stezka k jezeru

Eliška šla po stopě bílých per, která se třpytila v mechu. Zpočátku se jí zdálo, že ji dovedou k bratrům brzy, ale les byl hlubší, než čekala. Cesta se ztrácela, větve ji šlehaly do tváří a kamení jí tlačilo do unavených nohou. Někdy bílé peříčko zahlédla hned, jindy ho musela dlouho hledat mezi listím a vlhkým mechem. Les byl nejprve přívětivý. Voněl houbami, kapradím a pryskyřicí. Ale čím hlouběji kráčela, tím tišší byl. Ptáci nevolali, veverky neskákaly a potok si šeptal tak opatrně, jako by nechtěl probudit stromy.

K večeru došla k jezeru. Na hladině plulo šest labutí. Když ji spatřily, přirazily k břehu. Eliška poznala své bratry hned.

Nejstarší labuť sklonila hlavu a dotkla se zobákem její dlaně. Vtom zapadlo slunce a nad jezerem se rozlilo zlaté světlo. Peří se zatřpytilo, křídla se proměnila v ruce a na břehu před Eliškou stálo šest princů. Byli bledí a unavení, ale živí.

„Eliško,“ řekl nejstarší bratr tiše, „neměla jsi nás hledat.“

„Jak bych vás nehledala?“ odpověděla. „Jste moji bratři.“

Bratři se k ní přitiskli, ale jejich radost netrvala dlouho. Už věděli, že kouzlo nezmizelo s večerem. Každý den je znovu měnilo v labutě a hnalo nad lesy a vodami. Jen když slunce zapadlo, směli na krátký čas získat lidskou podobu.

„Je nějaká cesta, jak vás zachránit?“ zeptala se Eliška.

Bratři ztichli. Nejmladší se nadechl, jako by mu každé slovo bylo těžké.

„Je,“ řekl. „Ale je tak těžká, že bychom ji po tobě nikdy neměli žádat. Pro každého z nás bys musela ušít jednu košili z lněného plátna. Len bys sama natrhala, usušila, vyčesala, upředla a utkala. A dokud by nebylo všech šest košil hotových a šest let neuběhlo, nesměla bys promluvit ani se zasmát nahlas. Jediné slovo by práci rozvázalo.“

Eliška se zadívala na své ruce. Nikdy netkala plátno pro šest košil. Nikdy také nemlčela celý den, natož tolik dní, kolik bude třeba. Ale bratři stáli před ní a jejich čas se krátil. Už teď se jim kolem ramen začínalo třpytit bílé peří.

Eliška přikývla. Věděla, že ji čeká těžký a dlouhý úkol, že ji budou bolet ruce a že mlčení bude těžší než práce sama. Ale své bratry milovala víc než vlastní pohodlí i vlastní strach.

Len, který se mění v plátno

Eliška našla na kraji lesa mýtinu, kde rostl len. Jeho kvítky byly modré jako kousek nebe spadlý do trávy. Trhala je opatrně, aby zbytečně neničila kořínky, a každé ráno svazky obracela na slunci. Když stonky uschly, lámala je, česala a z jemných vláken spřádala nit. Prsty měla poškrábané a ramena unavená, ale večer vždy seděla u jezera a šila.

Bratři k ní přicházeli za soumraku. Jen na krátký čas se měnili zpátky v lidi. Eliška jim nemohla vyprávět, jak se jí stýská, ani se ptát, jestli je bolí křídla. Místo slov pokládala na břeh hotové rukávy a límečky, aby viděli, že práce pokračuje. Bratři jí odpovídali pohledem, úsměvem nebo tichým dotekem ruky, dokud se znovu neproměnili v labutě.

Noci byly dlouhé a dny ještě delší. Někdy Elišku bolely prsty tak, že sotva držela jehlu. Jindy ji hrdlo pálilo od nevyřčených slov. Když nad jezerem pršelo, schovala plátno pod šátek po mamince a sama promokla až na kůži. Když svítilo slunce, sušila len na plochých kamenech a počítala hotové stehy, aby neztratila naději.

Zlá královna však poznala, že její kouzlo slábne. Každá hotová košile a každý uplynulý rok Eliščina mlčení jí ubíraly z moci.

Po večerech sedávala v komnatě zámku a šeptala zaklínadla, aby Elišku zlomila.

„Stačí jediné slovo,“ neslo se nocí až k lesnímu jezeru. „Řekni, že jsi unavená. Řekni, že to nejde. Tvoji bratři zůstanou labutěmi, ale ty se vrátíš do zámku a nikdo ti nebude nic vyčítat.“

Eliška hlas slyšela, ale nepromluvila. Jen pevněji sevřela jehlu a udělala další steh.

Šestá košile

Dny se střídaly s nocemi a Eliška už dokončovala šestou košili. Šestá byla nejtěžší. Len docházel, prsty ji pálily a ticho už nebylo jen kolem ní, ale i uvnitř. Někdy měla pocit, že zapomíná vlastní hlas. Když chtěla plakat, schovala tvář do šátku po mamince, aby ji smutek nezlomil.

V předvečer posledního dne přijel k jezeru mladý král ze sousední země. Našel Elišku sedět u rákosí s plátnem v klíně. Zeptal se jí na jméno i na to, proč je sama, ale Eliška jen vstala a uklonila se. Nemohla odpovědět.

Král v jejích očích neviděl pýchu, nýbrž prosbu o trpělivost. Nabídl jí bezpečí ve svém sídle a nechal jí světlou komůrku u okna, kde mohla dál šít.

Jenže zlá královna měla dlouhé stíny. Roznesla po zemi řeči, že tichá dívka je čarodějnice, protože s nikým nemluví a po nocích šije košile z podivného lnu. Lidé se začali bát. Nejprve si šeptali, potom ji začali veřejně obviňovat a nakonec žádali, aby byla souzena. Mladý král Elišku bránil, ale lidé byli strachem zaslepení. Strach totiž dokáže i z rozumných lidí udělat hlučný dav, který mluví dřív, než začne přemýšlet.

Když si pro Elišku přišli strážní, zahlédla za oknem šest bílých teček. Labutě letěly nízko nad nádvořím. Eliška měla hotových pět košil a šestou téměř dokončenou. Na posledním rukávu chybělo už jen několik stehů. Srdce jí tlouklo tak silně, jako by chtělo promluvit za ni.

Neřekla nic.

Strážní ji odvedli z komůrky na nádvoří. Eliška si tiskla košile k hrudi a v ruce pevně svírala jehlu s nití. Když stanula před shromážděním lidí, šest labutí už kroužilo nad zámkem.

Když se labutě snesly na kamennou dlažbu, hodila na ně jednu košili po druhé. Bílé peří se zatřpytilo, křídla se proměnila v paže a na nádvoří stálo šest princů. Šestému zůstalo místo levé paže labutí křídlo, protože rukáv nebyl zcela hotov.

Eliška k němu přistoupila, dokončila poslední stehy a teprve potom vydechla první slovo po dlouhém mlčení.

„Bratříčkové.“

Slovo bylo tiché, ale zaznělo celým nádvořím. Bratři sestru objali a kouzlo prasklo jako led na jarní řece. Staré zakleté košilky, které královna ukrývala, se rozpadly v prach a jejich bílé nitě se rozlétly po větru jako mrtvé peří.

Zlá královna ztratila všechnu moc. Kde stála, zůstala jen hrst popela, kterou odnesl vítr.

Návrat bílých křídel

Mladý král pochopil, že Eliščino mlčení nebylo tajemství zla, ale práce lásky. Omluvil se jí i jejím bratrům a poslal do starého zámku posly se zprávou pro otce.

Král, který byl dlouho zaslepený smutkem, se rozplakal, když uviděl všech sedm dětí živých a svobodných. Prosil je za odpuštění, protože pochopil, že strach a zármutek ho na čas učinily slabším, než by měl být král i otec. Eliška ho objala, neboť věděla, že bolest dokáže člověku zakrýt oči stejně jako hustá mlha zakrývá cestu v lese.

V království pak nechali u jezera zasít celé pole lnu. Ne proto, aby se připomínala bolest, ale aby nikdo nezapomněl, že z obyčejného stonku může vzniknout pevné plátno a z obyčejné vytrvalosti veliká záchrana.