Žabí král

Studna

Byl jednou jeden král a ten měl několik dcer. Nejmladší z nich byla tak krásná, že i slunce, které už vidělo mnoho světa, se podivovalo, kdykoli jí zasvítilo do tváře. Královský zámek stál blízko hlubokého lesa a v tom lese rostla stará lípa. Pod lípou byla studna s vodou tak tmavou a chladnou, že se v ní nebe lesklo jako modrý kámen.

Princezna chodívala k té studni, když bylo horko. Sedávala na okraj a hrála si se zlatou kuličkou, která se jí třpytila v dlaních jako malinké slunce. Vyhazovala ji vysoko do vzduchu, chytala ji, smála se a zase ji posílala vzhůru. Ta kulička byla její nejmilejší hračka.

Jednou však kulička vyletěla příliě vysoko. Princezna natáhla ruce, ale zachytila jen prázdný vzduch. Zlatá kulička dopadla na trávu, odrazila se, převalila se přes obrubu studny a žbluňkla do vody.

Princezna se naklonila nad studnu. Viděla jen černou vodu a v ní slabý záblesk. Kulička klesala tak hluboko, že na ni nedosáhla ani dlouhou větví.

Princezna začala plakat:

„Ach, kéž bych měla opět svou zlatou kuličku! Dala bych za ni všechno možné!“

Plakala hlasitě, protože bez zlaté kuličky jí připadalo, že se celý den pokazil.

Slib v chladné vodě

Tu se ze studny ozval hlas:

„Co tě trápí, královská dcero? Pláčeš tak, že by se nad tebou kámen slitoval.“

Princezna se polekala a rozhlédla se. Na okraji studny seděla žába. Byla zelená, mokrá, s kulatýma očima a dívala se na ni tak vážně, jako by rozuměla každému slovu.

„Pláču pro svou zlatou kuličku,“ řekla princezna. „Spadla mi do studny.“

„Mohu ti ji přinést,“ odpověděla žába. „Ale co mi za to dáš?“

Princezna hned začala slibovat:

„Dám ti své šaty, své perly, své drahokamy i zlatou korunu, kterou nosím.“

Žába zavrtěla hlavou.

„Tvé šaty ani perly nepotřebuji. Tvou zlatou kuličku ti opět přinesu, vezmeš-li mě s sebou na zámek. Necháš mě sedět u svého stolu, pít ze své sklenice, jíst ze svého talíře a spát ve své postýlce.“

Královská dcera si pomyslela:

„Co ta hloupá žába povídá? Vždyť přece musí žít ve vodě!“

Princezně se při té představě sevřelo hrdlo. Žába byla studená a mokrá a nehodila se jí do komnat. Po zlaté kuličce však toužila tak moc, že na svůj slib ani na jeho následky nepomyslela, a tak řekla:

„Dobrá, slibuji ti všechno, jen mi přines mou zlatou kuličku.“

Sotva to dořekla, žába skočila do studny. Chvíli bylo slyšet jen šplouchnutí a po hladině se rozběhly tiché kruhy.

Za chvilku se žába opět objevila a držela v tlamičce zlatou kuličku, kterou vystrčila princezně na trávu.

Princezna kuličku uchopila, radostí vyskočila a rozběhla se pryč.

„Počkej!“ volala žába. „Vezmi mě s sebou!“

Princezna však neposlouchala. Kuličku držela pevně v náručí, spěchala zpátky do zámku a na žábu u studny okamžitě zapomněla.

U královského stolu

Druhého dne seděla princezna s králem a jeho hosty u slavnostně prostřeného stolu. Na bílém ubruse se třpytilo stříbro, voněla polévka a za okny zpívali ptáci.

Vtom se po mramorových schodech ozvalo mokré pleskání: plesk, plesk, plesk.

Někdo zaklepal na dveře a ozval se hlas:

„Královská dcero, otevři mi!“

Princezna zbledla. Otevřela dveře jen na škvírku a uviděla žábu ze studny. Rychle dveře přibouchla a vrátila se ke stolu.

„Co se stalo?“ zeptal se král.

Princezna musela povědět, co se v lese stalo: jak jí kulička spadla do studny, jak jí žába pomohla a co jí za to slíbila.

Král se zamračil, ale ne zlostně, jen tak králov.

„Co jsi žábě slíbila, musíš také dodržet. Jdi a pusť ji sem!“

Princezna tedy otevřela. Žába přiskákala dovnitř, přes práh a po chladných kamenných dlaždicích až ke stolu.

„Posaď mě k sobě,“ požádala žába, „a nech mě jíst ze svého zlatého talířku.“

Princezně se nechtělo, ale králův pohled byl pevný. Zvedla žábu na židli. Žába chtěla na stůl a pak jedla z jejího zlatého talíře. Rovněž jí musela dát pít ze své skleničky.

Když byla žába sytá, řekla:

„Teď mě dones do své komůrky a nech mě vyspat ve své postýlce.“

Královská dcera začala plakat, neboť se bála mokré a studené žáby. Nechtěla ji vzít do ruky, nechtěla ji položit na čisté polštáře.

Král však na ni přísně pohlédl a řekl:

„Drž svůj slib!“

A tak princezna vynesla žábu do své komůrky.

Žába žádala místo na polštáři, jak jí bylo slíbeno. Princezna už měla srdce plné odporu a hněvu.

Tak s ní praštila vší silou o zeď a vykřikla:

„Teď snad budu mít konečně od tebe pokoj, ty drzé zvíře!“

Princ pod žabí kůží

Sotva se žába dotkla zdi, nestála tam už žába, ale mladý královský syn. Měl jasné oči, vlídnou tvář a na sobě šat, který připomínal, že kdysi patřil k princům, ne k tvorům ze studny.

Princezna ustoupila, celá užaslá. Princ jí pověděl, že ho zlá čarodějnice zaklela do žabí podoby a že ho mohla vysvobodit jen ona. Kouzlo pominulo ve chvíli, kdy žába narazila do zdi, přestože princezna svůj slib nedodržela do konce.

Ráno přišel do komnaty král. Když uviděl prince, vyslechl jeho příběh a poznal, že se stalo něco neobyčejného.

Se svolením jejího otce se pak princ stal princezniným manželem.

Před zámkem už čekal kočár. U něj stál věrný sluha Jindřich. Když byl jeho pán proměněn v žábu, dal si ze zármutku kolem srdce tři železné obruče, aby mu žalem neprasklo. Teď, když viděl prince živého a svobodného, vezl ho s princeznou domů.

Cestou se ozvalo hlasité prasknutí.

„Jindřichu, vůz se láme!“ zvolal princ.

„Ne, pane,“ odpověděl sluha. „To praskla jedna obruč z mého srdce, protože už nejste zakletý.“

Za chvíli praskla druhá a potom třetí. Jindřichovo srdce bylo zase volné.

A tak pohádka končí nejen vysvobozením prince, ale také radostí věrného člověka, který nezapomněl na svého pána ani v neštěstí.