Ole Zavřiočko

Deštníky

Ole Zavřiočko přicházel do města tak tiše, že ho nikdo neslyšel ani za nejklidnější noci. Chodil po schodech jen v punčochách, a když otevřel dveře dětského pokoje, panty nezavrzaly a prkna pod ním ani nevrzla. Měl kabát jako dobrý strýček z dávných časů, v ruce dva deštníky a v kapse hrst kouzelného prášku. Jeden deštník byl pestrý a po celé látce měl namalované zahrady, lodě, princezny, vojáčky, ptáky, města i hory. Ten rozvíral nad hodnými dětmi, aby se jim zdály krásné sny. Druhý byl černý a bez jediného obrázku. Ten držel nad dětmi, které se celý den hádaly, zlobily a nechtěly poslouchat; pak spaly jako polena a ráno si nepamatovaly nic než tmu. Nejraději měl malého Hjalmara, který uměl být někdy živý jako vrabec, ale srdce měl laskavé a večer se obyčejně snažil napravit, co přes den pokazil.

Pondělí

Když Hjalmar ležel v posteli, přišel Ole Zavřiočko, foukl mu do očí tak jemně, že se víčka sama zavřela, a pokropil květiny v květináčích. V tu chvíli se jejich stonky narovnaly, listy se rozšířily a pokoj se změnil v zahradu s vysokými stromy. Větve se skláněly až k posteli a z každého květu vykoukla malá tvář. Květy si stěžovaly, že celý den stály v koutě a nikdo si jich pořádně nevšiml. Hjalmar se ve snu posadil a slíbil, že je bude zalévat a otáčet za světlem. Pak Ole ukázal na školní břidlici. Číslice na ní se tvářily mrzutě, protože je Hjalmar napsal nakřivo, a písmena v sešitě se hrbila jako unavení vojáci. Ole je jemně opravil, narovnal jedničky, uhladil háčky a čárky a řekl, že i malé věci mají rády pořádek. Hjalmarovi se zdálo, že se jeho pokoj stal nejkrásnější zahradou, kde květiny zpívají a písmena pochodují rovně jako slavnostní průvod.

Úterý

Ole přišel znovu a tentokrát se dotkl nábytku. Rám obrazu na stěně se prohloubil, až se z něj stal skutečný kraj. Hjalmar do něj vstoupil rovnou z postele a ocitl se na zelené louce u potoka, kde pluly malé rybky jako stříbrné čárky. Stromy mu podávaly větve, ptáci se nebáli sednout mu na rameno a slunce svítilo tak měkce, jako by bylo upletené ze zlaté vlny. Na palouku potkal vojáčka ze své poličky, jenže teď byl vysoký jako člověk a hlídal most přes potok. Dovolil Hjalmarovi projít, protože ve snu platí, že dobré srdce je lepší propustka než veliká pečeť. Za mostem byla loďka z lipového listu. Hjalmar do ní usedl, potok ho nesl mezi trávami a Ole šel po břehu s pestrým deštníkem nad hlavou, aby na cestu nepršela žádná starost. Když se Hjalmar probudil, obraz visel zase na stěně, ale potok v něm se mu zdál živější než dřív.

Středa

Venku pršelo, kapky bubnovaly na střechu a okap zpíval hlubokým hlasem. Ole Zavřiočko otevřel okno jen škvírkou, a přesto pokojem proplula veliká loď. Měla bílé plachty, zlaté lano a kapitána, který vypadal jako Hjalmarův dřevěný panáček. Chlapec nastoupil a hned se ocitl na moři. Vlny nebyly zlé; jen se zvedaly a klesaly, aby loď měla co dělat. Nad hladinou létali rackové a vyprávěli, že daleko za obzorem leží země, kde se cukrové homole tyčí jako bílé hory a perníkové domy voní skořicí. Loď tam doplula před setměním. V přístavu chodili malí čokoládoví vojáci a zdravili šavličkami, ale když se slunce sklonilo, začali se rozpouštět, a tak je Ole poslal do stínu. Hjalmar pochopil, že i sladké království potřebuje rozum, jinak by se všechna jeho krása roztekla na lepkavou louži.

Čtvrtek

Toho večera čekala Hjalmara zvláštní slavnost. Ole mu řekl, že dvě myši z vedlejší spíže mají svatbu a že slušný host nesmí přijít pozdě. Hjalmar se zmenšil tak, že mohl sedět v náprstku jako v kočáře. Dvě bílé myši ho vezly podél stěny, za lištu a pak malou dírkou dolů do sálu pod podlahou. Tam už stály drobečkové stoly, rozinkové koláče, hráškové židle a svíčky tenké jako jehly. Nevěsta měla závoj z cibulové slupky a ženich kabátek z šedé nitě. Všichni mluvili tiše, protože nad nimi spali lidé, ale veselí bylo veliké. Hjalmar dostal kousek sýra velký jako polštář a kapku smetany v lískové skořápce. Když hudba začala, myši tančily tak rychle, že se jejich ocásky míhaly jako šňůrky u zvonku. Ole však připomněl, že i radost má znát míru, a než začalo svítat, odvedl Hjalmara zpátky do postele.

Pátek

Hjalmarovy panenky a vojáčci se dlouho tvářili uraženě, protože se jim zdálo, že se o ně chlapec málo stará. Ole proto uspořádal druhou svatbu, tentokrát v dětském pokoji. Panenka a vojáček se měli vzít a všechny hračky byly pozvány. Cínoví vojáčci stáli čestnou stráž, papírový drak držel nad hosty ocas jako prapor a dřevěný kůň vozil hosty od krabice k truhle. Nevěsta chtěla po svatbě odjet do venkovského domu, kde by měla zahradu a čisté šaty, ale Hjalmar poznal, že takový dům jí neumí dát, když její šaty leží zmuchlané a kočárek má ulomené kolo. Slíbil, že je druhý den srovná, opráší a poprosí maminku o jehlu na spravení švu. Panenky se uklonily, vojáčci zatroubili bez trubek a Ole se usmál, protože sny mají člověku nejen se líbit, ale někdy mu také připomenout, co má udělat po probuzení.

Sobota

Ole Zavřiočko přišel dřív než jindy, ale měl naspěch. Řekl, že musí ještě vyčistit hvězdy, aby v neděli krásně svítily, a že všude po světě čekají děti na sny. Přesto Hjalmarovi ukázal veliký obraz čápů. Jeden z nich se náhle pohnul, protáhl nohy a vystoupil z rámu. Vyprávěl, jak letěl přes moře do teplých krajin, kde palmy šumí jinak než vrby u dánských rybníků, a jak viděl lodě, pouště i města s bílými střechami. Někteří mladí čápi se prý cestou chlubili, že se nebojí bouře ani dlouhého letu, ale když se zvedl vítr, byli rádi, že je starší vedli správným směrem. Hjalmar poslouchal a myslel na to, že odvaha není křik, nýbrž umění držet se cesty, i když pod křídly není pevná zem. Ole pak čápovi poděkoval, zavřel ho zpět do obrazu a šel leštit hvězdy tak vysoko, že za ním zůstala jen stříbrná stopa.

Neděle

Hjalmar se celý den těšil, co Ole přinese naposledy. Když se setmělo, přišel Ole Zavřiočko v nejlepším kabátě a vedle něj stál ještě někdo, tichý a vážný. Vypadal skoro jako Ole, jen neměl barevný deštník. Ole řekl, že je to jeho bratr, který také zavírá oči, ale ne jen na jednu noc. Dětem se ho není třeba bát, když žijí laskavě, protože přichází klidně a bere lidi na cestu, o níž se nedá mluvit lehkovážně. Hjalmar se přitiskl k přikrývce. Ole mu ukázal svůj pestrý deštník a řekl, že dnes bude stačit vědět, že každý večer je malá zkouška dne: kdo byl poctivý, laskavý a snažil se napravit chyby, tomu sny otevřou zahrady, lodě a hvězdné cesty. Kdo promarní den zlobou, tomu zůstane černý deštník bez obrázků. Potom Ole rozvinul barevnou střechu nad Hjalmarovou postelí. Na látce se rozběhly všechny sny uplynulého týdne: květiny, potok, loď, myší svatba, panenky, čáp i hvězdy. Hjalmar usnul s tichým předsevzetím, že se druhý den pokusí být takovým chlapcem, nad kterým se večer může otevřít ten krásnější deštník.