Pohanka

Co vyprávěl vrabec

Když po silné letní bouři půjdete kolem pole, možná uvidíte, že některé rostliny pohanky zčernaly, jako by se nad nimi přehnal plamen. Hospodář se podívá k obloze a řekne: „Tu zasáhl blesk.“

Jak se to přihodilo? Ten příběh jsem slyšel od vrabce. Vrabec jej znal od staré vrby, která dodnes stojí u pohankového pole. A kdo by mohl vědět víc než strom, jenž všechno viděl na vlastní oči?

Vrba byla veliká a ctihodná, ale věk ji pokřivil. Kmen měla uprostřed rozštípnutý a z hluboké pukliny jí vyrůstala tráva i ostružinové šlahouny. Nakláněla se k zemi a dlouhé zelené větve jí splývaly dolů jako vlasy. V jejich bezpečí si stavěli hnízda ptáci a za parných dnů pod nimi odpočívaly polní květiny.

Všude kolem zrálo obilí. Rostla tam pšenice, žito, ječmen i oves. Když oves zežloutl, vypadala jeho zrnka jako hejno maličkých kanárků sedících na tenkých větvičkách. Čím plnější a těžší byly klasy, tím hlouběji se skláněly k zemi.

Přímo naproti staré vrbě se rozkládalo pole pohanky. Její načervenalé stonky nesly srdčité listy a nad nimi zářily drobné bílé a narůžovělé květy. Byla krásná, ale právě na svou krásu byla také nesmírně pyšná.

Kdo se nikdy neukloní

„Mám stejnou cenu jako kterýkoli klas,“ říkala pohanka. „A jsem mnohem půvabnější. Mé květy jsou skoro tak krásné jako květy jabloně. Jen se na nás podívej, stará vrbo! Znáš něco nádhernějšího?“

Vrba pomalu přikývla, ale nebylo snadné poznat, zda pohance přitakává, nebo zda ve větru jen pohybuje korunou.

„Ten strom už ani neví, co dělá,“ zasmála se pohanka. „Je tak starý, že mu z břicha roste tráva.“

Pšenice, žito a ječmen její řeči poslouchaly mlčky. Byly plné zrna a dobře věděly, že bohatá úroda nepotřebuje sama sebe vychvalovat. Oves se lehce zachvěl na stéblech a polní květiny obrátily tváře ke slunci.

Stará vrba se na pohanku nehněvala. Viděla už mnoho jar, let i zim a věděla, že mladá rostlina může být okouzlená sama sebou. Jen občas zašuměla větvemi, jako by připomínala: Krása je dar, nikoli důvod pohrdat ostatními.

Pohanka však žádné tiché rady slyšet nechtěla. Stála vzpřímeně, nadouvala se pýchou a těšila se, že ji kolemjdoucí spatří dřív než všechny pokorně skloněné klasy.

Křídla letní bouře

Jednoho odpoledne se vzduch náhle utišil. Ptáci přestali zpívat a nad obzorem vyrostl tmavý mrak. Brzy zakryl slunce a vítr se opřel do polí.

Drobné květiny složily korunní lístky a sklonily hlavičky. Obilí se ohnulo v dlouhých vlnách, aby prudké poryvy přečkalo co nejníže u země. Jen pohanka zůstala stát rovně.

„Skloň se jako my!“ volaly na ni květiny.

„Nemám proč,“ odpověděla pohanka.

„Schovej hlavu,“ šuměly klasy. „Přichází bouře. Její křídla sahají od mraků až k zemi a mohou tě zasáhnout dřív, než stačíš poprosit o pomoc.“

„Já se neohnu!“ prohlásila pohanka.

Stará vrba napjala větve ve větru. „Zavři květy a skloň listy,“ varovala ji. „A nedívej se vzhůru, až mrak roztrhne blesk. Jeho světlo může oslepit i člověka. Staří lidé říkají, že se v tu chvíli otevírá samo nebe. Co by takový pohled udělal s námi, rostlinami země?“

„S námi, kteří jsme prý tak nepatrní?“ odsekla pohanka. „Právě proto se podívám. Uvidím nebe a nikomu se neukloním.“

Déšť udeřil do polí. Vítr ohnul vrbu, trávy i těžké klasy. Pohanka napřímila stonky ještě víc a obrátila otevřené květy k černému mraku.

Vtom se obloha rozzářila, jako by celý svět na jediný okamžik vzplanul. Ozval se prudký úder a hrom se rozběhl nad krajinou.

Slzy staré vrby

Bouře odešla stejně rychle, jako přišla. Mraky se rozestoupily a do čistého vzduchu znovu zasvítilo slunce. Květiny zvedly umyté hlavičky, obilí se pomalu narovnalo a na každém listu se třpytily kapky.

Jen pohanka se nezvedla. Pole, které se před bouří bělalo květy, teď bylo černé a sežehnuté. Pyšná rostlina, která nechtěla přijmout jedinou radu, ležela bez života mezi svěžími lány.

Stará vrba pohnula větvemi. Z úzkých listů padaly veliké kapky a vypadalo to, jako by strom plakal.

„Proč pláčeš?“ ptali se vrabci. „Vždyť déšť občerstvil celou krajinu. Podívej, jak svítí slunce a jak bílé mraky plují po modré obloze. Copak necítíš vůni mokré trávy a květů?“

Vrba jim pověděla o pýše pohanky, o všech varováních, která odmítla, i o následku, jenž přišel s bleskem.

Neradovala se, že měla pravdu. Byla smutná, protože moudrá rada má cenu jen tehdy, když jí někdo včas naslouchá.

Vrabci si její vyprávění zapamatovali. Jednoho večera je svěřili dál a od té doby příběh létá světem spolu s nimi. Připomíná, že sklonit hlavu před skutečným nebezpečím není zbabělost. Někdy je to právě ta nejrozumnější podoba odvahy.