O rybáři a jeho ženě

Chaloupka u neklidného moře

Byl jednou jeden rybář, který žil se svou ženou v malé staré chaloupce u šedého moře. Chaloupka byla nízká, střecha se v dešti prohýbala a vítr v noci pískal ve škvírách, ale i to málo bylo poctivé a rybář byl šťastný. Každé ráno vzal síť, sešel po mokrých kamenech k vodě a díval se, jak se nebe dotýká vln.

Jednoho dne seděl dlouho na břehu a čekal. Moře bylo tiché, jen občas se zvedla pěna kolem provazu. Tu se síť zatřásla tak zvláštně, že rybář poznal, že v ní není obyčejná ryba. Vytáhl ji pomalu a v mokrých okách spatřil platýse - třpytil se, jako by měl na šupinách kousky zapadajícího slunce.

„Rybáři,“ promluvil platýs lidským hlasem, „prosím pusť mě zpátky do moře. Nejsem obyčejná ryba.“

Rybář se nelekl tolik, jak by se leckdo lekl. Spíš mu ryby přišlo líto. Opatrně ji vzal do dlaní a sklonil se k vodě. „Když umíš mluvit a prosíš o život, nemohu tě odnést domů,“ řekl. „Pluj si, kam patříš.“ Platýs se mihnul ve vlně, zableskl se zlatým bokem a zmizel v hlubině.

Když se rybář vrátil do chaloupky s prázdnou sítí, žena se ho zeptala, co chytil. Pověděl jí všechno: o třpytivém platýsi, o lidském hlase i o tom, že rybu pustil. Žena odložila práci a chvíli na něj mlčky hleděla. Potom řekla: „A nic sis od něho nevyžádal?“

„Ne,“ odpověděl rybář. „Prosil mě, abych ho pustil, a já ho pustil.“

Žena se zamračila. „Jistě ti mohl splnit přání. Podívej se kolem sebe. Stěny vlhnou, postel vrže a v hrnci není skoro nic. Vrať se k moři a řekni mu, že nechci bydlet v téhle bídné chaloupce. Ať nám dá pěkný domek.“

První přání a první neklid

Rybáři se to nelíbilo. Připadalo mu nezdvořilé volat zpátky někoho, koho právě propustil na svobodu. Žena však naléhala tak dlouho, až vzal čepici a sešel k moři. Vlny už nebyly tak klidné jako ráno. Zvedaly se těžce a nesly v sobě kalný zelený odstín.

Rybář si stoupl na kraj vody a zavolal: „Platýsi, platýsi v moři, má žena si něco žádá.“

Z hloubky vyplul třpytivý platýs. „Co tedy chce?“ zeptal se.

„Nechce už bydlet v naší staré chaloupce,“ řekl rybář nesměle. „Přeje si pěkný domek.“

„Jdi domů,“ odpověděl platýs. „Už ho má.“

Rybář se vrátil a místo staré chaloupky našel čistý domek s červenou střechou. Před dveřmi kvetly květiny, v kuchyni stál stůl s lavicí a v komoře bylo mouky, másla i dřeva. Žena ho provedla všemi kouty a na chvíli vypadala spokojeně.

Jenže sotva přešlo několik dní, začala se dívat z okna jinak. „Domek je pěkný,“ řekla, „ale proč bychom měli mít jen domek? Chci bydlet na zámku.“

Rybář sklopil oči. „Ženo, domek je dobrý. Máme teplo, máme jídlo a střechu nad hlavou.“

„Jdi,“ řekla žena tvrději. „Řekni platýsovi, že chci zámek.“

Rybář šel. Moře bylo tmavší, vítr se opíral do jeho kabátu a rackové křičeli nízko nad vodou. Zavolal stejnými slovy a platýs se znovu objevil. Když rybář vyřídil ženino přání, ryba jen řekla: „Jdi domů. Už ho má.“

A opravdu. Na místě domku stál zámek s vysokými okny, branou, nádvořím a služebnictvem. Žena seděla v sále na vyřezávané židli a kolem ní se leskly mísy i svícny. „Vidíš?“ řekla rybáři. „Takhle se má žít.“ Rybář se rozhlížel po kameni a skle, ale necítil se tu tak doma jako v malém domku.

Zámek nestačil

Ráno vstala žena dřív než obvykle. Procházela se po dlouhých chodbách, otevírala komnaty a dívala se z věže přes kraj. Viděla pole, vesnice, lesy i cesty. „To všechno by mi mohlo patřit,“ řekla nakonec. „Nechci být jen paní na zámku. Chci být královnou.“

Rybář se polekal. „Královnou? To už je příliš.“

„Příliš?“ opakovala. „Když platýs splnil domek i zámek, splní i tohle. Jdi.“

Rybář se vydal k moři. Voda byla olověná, vlny narážely na kameny a pěna se trhala ve větru. Zavolal a platýs vyplul pomaleji než dřív. „Co chce tvá žena?“

„Chce být královnou,“ řekl rybář a styděl se za ta slova.

„Jdi domů. Už jí je.“

Když se vrátil, zámek se změnil v královský palác. Před branou stáli strážní, v síni se ukláněli rádci a žena seděla na trůnu se zlatou korunou. „Teď jsem královna,“ řekla. „To je něco.“

Rybář si sedl stranou. Doufal, že tím všechno skončí. Ale sotva uběhla noc, žena znovu nespala. Když vyšlo slunce, stála u okna a tvářila se nespokojeně. „Králové jsou mnozí,“ řekla. „Nad králi stojí císař. Chci být císařovnou.“

Rybář už prosil: „Nežádej víc. Moře se bouří a mně se zdá, že každé přání je těžší než to před ním.“

Žena však neustoupila. Poslala ho znovu. Tentokrát bylo moře skoro černé, vlny se zvedaly vysoko a obloha visela nízko nad vodou. Platýs vyslechl přání a odpověděl stejně stručně: „Jdi domů. Už jí je.“

Palác se rozšířil do takové velikosti, že se rybář ztrácel v chodbách. Žena seděla na ještě vyšším trůnu, kolem ní stáli knížata a vojáci a všichni čekali na její znamení. Ale její oči nebyly klidné. Čím výš seděla, tím víc hleděla ještě výš.

Bouře nad posledním přáním

Netrvalo dlouho a žena řekla: „Císařovna také nestačí. Chci být papežkou, aby se mi klaněli i ti nejmocnější.“

Rybář se roztřásl. „To nemohu žádat.“

„Musíš,“ odpověděla žena.

Šel tedy k moři. Vítr mu bral dech a voda se valila na břeh v těžkých pruzích. Když zavolal platýse, musel křičet, aby přehlušil bouři. Platýs vyplul z temné vody. „Co chce tvá žena?“

„Chce být papežkou,“ zašeptal rybář, ale vichr slovo odnesl, jako by se za ně styděl.

„Jdi domů. Už jí je.“

Doma našel obrovský chrám a v něm svou ženu na vysokém stolci. Světla bylo tolik, že ho pálily oči. Lidé se skláněli, zvony zněly a všechno vypadalo slavnostně. Rybář se však necítil slavnostně. Připadal si malý a unavený.

V noci žena zase nespala. Dívala se na nebe, kde se mraky honily před měsícem. „Papežka vstává a uléhá, když jí dovolí den a noc,“ řekla. „Ale já chci poroučet dni i noci. Chci být jako Bůh.“

Rybář zbledl. „To už není lidské přání,“ řekl. „Nikdo nemá chtít vládnout slunci, měsíci a nebi.“

Žena zvedla ruku a ukázala ke dveřím. „Jdi k platýsovi.“

Venku se strhla stoletá bouře, země se třásla. Moře bylo černé jako noc bez hvězd, vlny se stavěly proti sobě a vítr hnal pěnu až na rybářovu tvář. Rybář stál na břehu a sotva se udržel na nohou. Přesto zavolal: „Platýsi, platýsi v moři, má žena si něco žádá.“

Platýs se objevil mezi vlnami. Nebyl rozzlobený, ale jeho hlas zněl hluboko jako voda pod lodí. „Co chce tvá žena?“

Rybář zavřel oči. „Chce být jako Bůh.“

Na chvíli se zdálo, že ztichlo celé moře. Potom platýs řekl: „Jdi domů. Sedí zase ve staré chaloupce.“

Návrat do staré chaloupky

Rybář šel zpátky pomalu. Bouře za ním ještě hučela, ale před ním už nestály paláce, věže ani brány. Na místě všeho bohatství se krčila stará chaloupka, stejná jako dřív. Střecha byla nízká, stěny vlhké a ve škvírách pískal vítr.

Uvnitř seděla žena na lavici. Neměla korunu, neměla dvůr ani zlaté svícny. Před ní stál obyčejný hrnek a vedle něj kousek chleba. Rybář neřekl: „Já jsem ti to říkal.“ Taková slova by nic nespravila. Jen zavřel dveře proti větru a přiložil do kamen.

Dlouho mlčeli. Venku se moře pomalu uklidňovalo. Žena hleděla do plamene a poprvé po mnoha dnech neporoučela. Možná slyšela v hukotu vln vlastní přání, jak se jedno přes druhé valilo, až smetlo i to, co už měli dobré.

Rybář druhého dne zase vzal síť. Nešel k moři proto, aby něco vymáhal, ale aby poctivě lovil. Když se na hladině zablesklo něco zlatého, nesvolával platýse zpět. Jen smekl čepici k vodě a nechal moře mořem.

Od té doby se v kraji říkalo, že přání může být jako vlna: jedna je krásná, druhá už studí nohy a třetí dokáže strhnout člověka z břehu. Kdo má střechu, chléb a klidné srdce, neměl by jimi pohrdat jen proto, že za obzorem se třpytí vyšší věže.