Proč je moře slané

Dar s podivnou podmínkou

Za dávných časů žili v Norsku dva bratři. Jeden měl plné sýpky a pevný dům, druhý sotva střechu nad hlavou. Když přišel Štědrý den, v chudé chalupě nebylo ani sousto chleba. Žena hleděla do prázdného hrnce a muž se nakonec vydal prosit bratra o něco k sváteční večeři. Boháč se zamračil. Nebylo to poprvé, co u něho bratr zaklepal, a pokaždé mu bylo zatěžko něco dát. „Dostaneš celou šunku,“ prohlásil, „ale musíš udělat, co ti poručím.“ Chudák mu hned poděkoval a slíbil, že poslechne. Bratr po něm hodil šunku zabalenou do plátna. „Tak si ji vezmi a jdi rovnou do Síně mrtvého muže!“ To bylo místo, o kterém se za dlouhých zimních večerů mluvilo jen tiše. Chudý bratr však dal slovo. Přehodil si ranec přes rameno a šel. Cesta se vinula mezi skalami, sníh mu křupal pod botami a den pomalu dohasínal. Když se setmělo, zahlédl před sebou jasné světlo. U hospodářského přístřešku stál stařec s dlouhými bílými vousy a štípal vánoční polena. Muž ho pozdravil a zeptal se, zda jde správně. „Jsi na místě,“ řekl stařec. „Uvnitř se všichni po tvé šunce jen pohrnou. Masa tam mnoho nemívají. Nedávej ji však za peníze. Chtěj za ni ruční mlýnek, který stojí za dveřmi. A až půjdeš ven, zastav se u mne. Naučím tě, jak ho zastavit.“ Muž se ohlédl na osvětlené dveře. Potom poděkoval a zaklepal.

Mlýnek za dveřmi

Sotva vešel, seběhli se kolem něho malí i velcí obyvatelé síně. Jeden nabízel za šunku to, druhý ono, třetí se snažil překřičet oba. Všichni natahovali krky a nikdo nechtěl odejít s prázdnou. „Měli jsme ji mít se ženou k večeři,“ odpověděl muž. „Ale když o ni tolik stojíte, vyměním ji. Jenom za ten mlýnek za dveřmi.“ To se jim nelíbilo. Smlouvali, nabízeli víc a ukazovali jiné věci, ale chudák na nic nepřistoupil. Nakonec mu mlýnek přinesli a vzali si šunku. Nebyl veliký: dva kameny nad sebou a dřevěná rukojeť. Muž ho zvedl do náruče a pospíchal ke starci. Ten mu ukázal, jak mlýnku přikázat práci i jak ho umlčet. Muž pozorně poslouchal, zopakoval si, co slyšel, a teprve potom se vydal domů. Do chalupy dorazil až po půlnoci. Žena mu otevřela celá ustaraná. „Kdes byl tak dlouho? Čekám a čekám, a nemám ani dvě třísky pod hrnec s vánoční kaší!“ „Měl jsem dalekou cestu,“ řekl muž. „Ale teď se dívej.“ Postavil mlýnek na stůl a poručil mu, aby namlel světlo. Chalupou se rozlila záře. Pak si přál ubrus a na holých prknech se rozprostřelo bílé plátno. Za ním přišlo maso, chléb, pivo a všechno, co patří k pořádné sváteční večeři. Žena jen spínala ruce. Ptala se, kde takový div získal, ale muž si své tajemství nechal pro sebe. Když bylo jídla dost, mlýnek zastavil. Poprvé po dlouhé době se oba dosyta najedli a nemuseli přemýšlet, co dají ráno na stůl.

Obchod za tři sta tolarů

Mlýnek jim připravil zásoby na celé svátky. Třetího dne muž pozval přátele na hostinu a mezi hosty přišel i bohatý bratr. Rozhlížel se po jídle, po ubrusech, po všem tom pohodlí, a každá další mísa ho pálila do očí. Ještě před pár dny u něho ten chudák prosil o sousto! A teď si hostí lidi jako hrabě nebo král! „Odkud to všechno máš?“ vyptával se. „Zpoza dveří,“ odvětil majitel mlýnku. Bratr však nepřestal naléhat. Později večer, když si hostitel dopřál víc pití, než měl, jazyk se mu rozvázal. Vyprávěl o šunce, o podivné síni i o mlýnku. Nakonec ho přinesl a nechal před užaslými hosty namlít jednu věc za druhou. Bohatý bratr ho od té chvíle musel mít. Prosil, přemlouval a nabízel peníze, až se dohodli na třech stech tolarech. Bývalý chudák si však vymínil, že si mlýnek ponechá do konce senoseče. Za tu dobu si mohl nachystat jídla a pití na dlouhá léta. Kameny nezahálely. Když pak nastal čas mlýnek odevzdat, zásob bylo všude dost. Jen jednu věc prodávající bratrovi neřekl: jak kouzelnou práci zastavit.

Oběd, který utekl z domu

Boháč si odnesl mlýnek večer a hned ráno poslal ženu na louku obracet seno. Sám prý dnes obstará domácnost i oběd pro všechny sekáče. Když se blížilo poledne, postavil mlýnek na kuchyňský stůl. „Namel sledě a mléčnou kaši! Ať je to rychle a dobře!“ Mlýnek poslechl. Naplnil mísu, druhou mísu, hrnec i necky. Muž chvíli spokojeně přihlížel, potom začal hledat další nádoby. Jenže sledě a kaše už tekly přes okraj stolu na podlahu. „Dost! Už dost!“ volal. Točil rukojetí sem a tam, obracel mlýnek a zkoušel všechno, co ho napadlo. Kameny si z jeho rozčilování nic nedělaly. Kaše mu stoupala k lýtkům a sledě mu narážely do bot. Otevřel dveře do světnice. Proud se tam vhrnul za ním a brzy nebylo kudy projít ani tam. Muž se s námahou probrodil ke vchodu, nahmatal závoru a vyrazil ven. Za patami se mu valil bílý potok. Na louce mezitím žena přestala obracet seno. „Na ten oběd nějak dlouho čekáme. Pojďme domů, třeba potřebuje pomoc.“ Sekáči odložili náčiní a vyšli do svahu. Tam se proti nim přiřítil hospodář a za ním kaše se sledi, přes dvůr, cestu i kraj pole. „Kéž byste měli každý sto žaludků!“ křičel. „A pozor, ať se v tom neutopíte!“ Nezastavil se až u bratrova domu. Prosil ho, aby si mlýnek okamžitě vzal zpátky, jinak bude za hodinu celý kraj pod kaší. Bratr ale žádal dalších tři sta tolarů. Boháč musel zaplatit. Teprve pak se majitel vrátil, mlýnek zastavil a odnesl si ho domů. Měl znovu své kouzlo a k tomu peníze. U mořského břehu si brzy vystavěl dům krásnější než bratrův. Mlýnek mu namlel tolik bohatství, že dům obložil zlatými pláty. Když na ně zasvítilo slunce, třpytily se daleko na vodě.

Kapitánův spěch

Lodě míjející pobřeží začaly u zlatého domu zastavovat. Každý chtěl spatřit podivuhodný mlýnek. Zpráva o něm se nesla od přístavu k přístavu, až jednou přijel kapitán, který měl docela určité přání. „Umí také sůl?“ zeptal se. „Umí,“ odpověděl hospodář. Kapitán si hned představil, jak by mu takový pomocník změnil živobytí. Nemusel by už plout do vzdálených krajů pro náklady soli a cestou čelit bouřím. Sůl by si namlel sám, tolik, kolik by potřeboval. Hospodář nejprve mlýnek prodat nechtěl. Kapitán však nepovolil a nabízel víc a víc, až položil na stůl mnoho tisíc tolarů. Tehdy se konečně dohodli. Nový majitel si mlýnek naložil na záda a pospíchal k lodi. Bál se, aby si prodávající obchod nerozmyslel. Ani se nezdržel otázkou, jak se to mletí zastavuje. Vždyť už měl, pro co přišel! Brzy byla lana odvázaná a plachta se naplnila větrem.

Bílé zrní na modré vodě

Sotva se loď vzdálila od břehu, kapitán postavil mlýnek na palubu. „Namel sůl! Rychle a dobře!“ Kameny se rozběhly a sůl se sypala takovým proudem, jako když ze žlabu teče voda. Bílá hromada rostla, vyplnila připravené místo a sunula se dál po prknech. Kapitán se usmíval. Takový náklad, a bez dlouhé cesty! Když už však byla loď plná, chtěl mlýnek zastavit. Popadl rukojeť, zkusil ji otočit zpátky, nakláněl kameny na jednu i na druhou stranu. Nic nepomohlo. Sůl mu zasypávala boty, hromada se zvedala výš a výš a zatížená loď klesala hlouběji do vody. Přes okraj přelila první vlna. Potom druhá. Mlýnek mlel dál. Nakonec se loď pod nákladem potopila a s ní zmizel i kouzelný mlýnek. Propadal se zeleným šerem, až dosedl na mořské dno. Tam už nebyl nikdo, kdo by znal starcovu radu. A tak tam leží dodnes. Kameny se otáčejí, bílá sůl se sype do vody a proudy ji roznášejí do všech stran. Den po dni, noc po noci mlýnek nepřestává. Proto je moře slané.