O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku

Tři nebeští ženichové

Byl jednou jeden král a ten měl syna Silomila a tři dcery. Když musel s královnou na tři dny odjet, svěřil synovi zámek i sestry a přísně ho napomenul, aby je nezlobil.

Sotva rodiče zmizeli za branou, rozběhl se Silomil do zahrady. Prohlásil se za krále a sestrám poroučel, aby si s ním hrály. Dívky však dobře znaly jeho škádlení a nechtěly se dát honit ani zavírat do pokojů. Házely po něm květiny a větvičky, on je pronásledoval a všichni se hašteřili až do večera.

Když Silomil ulehl, otevřelo se okno a zvenčí se ozval hlas:

„Jestli se nechceš zítra zlobit se třemi sestrami, dej jednu mně.“

Princ si myslel, že jde o žert, a zeptal se, kdo mluví.

„Jsem král slunce a chci tvou sestru za ženu.“

Silomil přinesl spící nejstarší princeznu k oknu. Než se stačila polekat, uchopil ji Slunečník do planoucí náruče a odnesl ji po zlatém mostě do slunečního paláce.

Ráno se dvě mladší sestry na bratra nejprve hněvaly. K večeru však obě zatoužily po stejně vznešených ženichech. Druhou noc zaklepal král měsíce a odnesl prostřední princeznu po stříbrných oblacích. Třetí noc přijel král větrů v modrém oblakovém voze taženém čtyřmi koňmi a odvezl nejmladší.

Když se rodiče vrátili, polekali se prázdných komnat. Silomil jim vypověděl všechno, co se stalo. Král se nejprve rozhněval, že syn rozhodoval bez něho, ale zpráva o třech mocných ženicích jeho hněv utišila. Silomilovi se po sestrách brzy zastesklo. Vydal se proto do světa, aby je navštívil a sám našel nevěstu.

Silná princezna a zlatý klíček

Po mnoha dnech dojel Silomil na louku posetou zbraněmi a stopami po velikém boji. Za ní stál nádherný zámek. U brány seděl stařec a varoval ho, že uvnitř žije princezna tak silná, že přemohla celé vojsko krále, který si ji chtěl vynutit za ženu. Každý další nápadník s ní musí bojovat, a kdo prohraje, zaplatí životem.

Silomil přesto vstoupil. V jedné síni uviděl na stěně neklidný meč, který sám vyskakoval z pochvy. Vzal jej a na jeho místo zavěsil vlastní zbraň. Vtom přišla princezna. Nechtěla Silomila zabít, ale podle svého pravidla ho vyzvala k souboji: zvítězí-li, připadne mu zámek; prohraje-li, zemře.

Sáhla po meči na stěně, jenže obyčejná čepel se při prvním úderu zlomila. Princezna uznala porážku a řekla, že je nyní Silomilovou zajatkyní. On ji však nechtěl držet v zajetí.

„Buď raději paní svého zámku,“ pravil, „a dovol mi zůstat po tvém boku.“

Princezna poznala, že před ní stojí nejen odvážný, ale také uctivý muž. Přijala jeho žádost o ruku. Před svatbou však musela na sedm dní odjet. Předala mu svazek klíčů a zvlášť malý zlatý klíček.

„Otevři všechny síně a komory, jen dveří, k nimž patří tento klíč, se nedotýkej. Jinak mě ztratíš,“ varovala ho.

První den Silomil procházel zahrady a rozmlouval se služebnictvem. Druhý den začal zlatý klíček obracet v ruce. Namluvil si, že nevěsta jeho návštěvu nepozná, a zakázané dveře otevřel.

V rozpálené komnatě spatřil muže přikovaného ke zdi žhavým řetězem. Zajatec se představil jako král ohně. Tvrdil, že jej silná princezna porazila v bitvě, a prosil, aby mu Silomil alespoň na chvíli ulevil. Princ váhal, ale nakonec řetěz kouzelným mečem přesekl. Ohnivý král v témže okamžiku zmizel.

Silomil pochopil, že porušil slib. Čekal sedm dní, potom dalších sedm, ale nevěsta se nevrátila. Zbyl po ní jen prázdný zámek a zlatý klíček.

Rada slunce, měsíce a větru

Silomil si vzpomněl na své nebeské švagry. Nejprve dorazil ke Slunečníkovi. Nejstarší sestra ho radostně objala, ale její muž nevěděl, kde se ztracená princezna nachází. Vynesl tedy Silomila na zlatých perutích k Měsíčníkovi.

Ani král měsíce nevěstu nezahlédl. Posadil však Silomila na stříbrný oblak a odnesl ho k Větrníkovi, který proniká do každé skuliny světa.

Větrník znal pravdu. Osvobozený ohnivý král princeznu dostihl, unesl ji do podzemního ohnivého zámku a přikoval ji tam žhavým řetězem. Kdyby ji Větrník tajně neochlazoval, nesnesla by spalující žár.

Silomil se zastyděl. „Její trápení zavinila má neposlušnost. Pověz mi, jak ji mohu zachránit.“

Větrník ho varoval, že ohnivý král má koně rychlejšího než kterýkoli obyčejný oř. Jediného ještě rychlejšího koníka drží zlá čarodějnice v údolí mezi černými skalami. Kdo u ní nevykoná třídenní službu, ten se už domů nevrátí.

Tři švagři se poradili a dali Silomilovi hůlku, jejíž jedna polovina byla zlatá a druhá stříbrná.

„Kdykoli budeš potřebovat pomoc, zastrč ji do země,“ řekli. „Slunce, měsíc a vítr tě nenechají zahynout.“

Větrník pak zapřáhl čtyři bujné koně do oblakového vozu. Tři dny a tři noci vezl Silomila do pustého údolí. U čarodějničina hradu rostl místo zdí černý plot a všude ležely stopy po těch, kteří v jejích zkouškách neuspěli. Princ měl strach, ale neustoupil. Požádal o službu a jako jedinou mzdu si vybral ukrytého koníka.

Tři dny u čarodějnice

První den vyvedla čarodějnice ze stáje dvanáct železných hřebců. Silomil je měl až do večera udržet v ohradě. Sotva se za nimi zavřela brána, koně se rozběhli na všechny strany. Princ zastrčil zlatostříbrnou hůlku do země. Slunce rozpálilo celé okolí tak silně, že hřebci sami hledali stín uprostřed ohrady. Večer nechyběl ani jeden.

Druhého dne dostal na starost čtyřiadvacet ještě divočejších koní. Tentokrát přivolal pomoc dřív. Větrník roztočil kolem ohrady mohutnou vichřici, přes kterou žádný kůň neprošel. Čarodějnice zuřila, ale musela uznat, že i druhý úkol je splněn.

V noci vyšel Silomil před hrad. Měsíčník mu prozradil poslední zkoušku. Ráno bude muset podojit dvanáct divokých krav, připravit z jejich horkého mléka lázeň a sám do ní vstoupit. Pod lípou ozářenou měsícem měl Silomil vyhrabat zlatý bič, jehož dotek krávy utiší.

Všechno se stalo, jak Měsíčník předpověděl. Po jediném lehkém šlehnutí stála každá kráva klidně a Silomil naplnil velikou káď horkým mlékem. Než do ní vstoupil, vyžádal si slíbeného koníka. Čarodějnice přivedla ubohého, špinavého a vyhublého tvora. Princ stěží věřil, že právě ten má být nejrychlejším koněm na světě.

Pak vstoupil do lázně. Větrník mléko ochladil a Silomil z něj vyšel zdráv a posílen. Čarodějnice zatoužila po stejné proměně a vlezla do kádě také. Slunce však tentokrát rozpálilo mléko tak prudce, že se její vlastní lest obrátila proti ní a zlá vládkyně už Silomila nedokázala zastavit.

Princ nasedl na získaného koníka a ujížděl. U nejbližšího rybníka jej podle Měsíčníkovy rady vykoupal. Špína se smyla, vystoupl bělostný kožich, hříva a ocas se proměnily ve stříbrné nitky a na kopytech se zaleskly zlaté podkovy. Silomil dal koni jméno Stříbrohřívek.

Útěk z ohnivého zámku

Stříbrohřívek uháněl přes skály tak rychle, že za jeho podkovami létaly jiskry. Brzy stanul u ohnivého zámku hluboko pod zemí. Silomil našel princeznu spoutanou žhavým řetězem. Prosila ho, aby utekl, než se král ohně vrátí, ale Silomil vytáhl kouzelný meč a řetěz jedním úderem přesekl.

Vzal princeznu k sobě na koně a Stříbrohřívek vyrazil k východu. Ohnivý král je zahlédl z okna, osedlal svého rychlého koně a pustil se za nimi. Ať však pobízel sebevíc, bílý záblesk v dálce se mu stále vzdaloval.

Tu Slunečník rozpálil pronásledovateli cestu a unavený kůň ztrácel sílu. Vzápětí se přihnal Větrník, zvedl ohnivého krále i s koněm do vzduchu a odnesl je zpět k zámku. Poražený král se zapřísáhl, že už silné princezně nikdy neublíží.

Stříbrohřívek donesl zachráněnou dvojici do princeznina zámku. Služebnictvo jásalo, ale Silomil se nechtěl zastavit dřív, než napraví všechno, co svou zvědavostí způsobil. Hned druhého dne jel s nevěstou k rodičům. Král a královna už syna pokládali za ztraceného, a proto se jejich radost nedala ani popsat.

Na svatbu přiletěli Slunečník, Měsíčník a Větrník se třemi Silomilovými sestrami. Princ jim poděkoval za pomoc a přiznal, že bez jejich věrnosti by svou chybu napravit nedokázal. Potom se s manželkou vrátil do jejího zámku. Žili spolu v úctě a Stříbrohřívek měl vždy nejlepší místo ve stáji. Ještě jejich vnuci si hrávali s jeho stříbrnou hřívou a naslouchali vyprávění o tom, jak je statečnost nejsilnější tehdy, když člověk dokáže napravit vlastní vinu.