Král tchoř

Když si každý dvůr vládl sám

Bývaly prý v Čechách časy, ale je tomu už tuze dávno, kdy každá slepičí obec byla svým pánem. Každá měla vlastní dvůr, vlastní smetiště a staršího kohouta, který ráno svolával všechny k novému dni.

Slípky si mohly bez překážky hrabat, kde chtěly, a co která vyhrabala, bylo její. Když kohout našel zrníčko, hlasitě zakokrhal, zavolal celé hejno a potom je nechal slípce, kterou měl nejraději — nebo je spolkl sám. Jestli se některá rozzlobila, klovl ji a tím býval spor urovnán.

Jakmile na jednom dvoře zaznělo kokrhání, odpověděli kohouti z celé vesnice. Tak slepičí obce žily po mnoho let ve své staré kázni, bázni a svornosti. Žádného krále nepotřebovaly.

Jednoho dne se však doslechly podivnou novinu. Žáby kuňky prý nebyly spokojené se svým starým zřízením. Kuňkaly tak dlouho, až si vyžádaly za krále vysokého, nohatého čápa.

„Když mají krále kuňky, proč bychom ho neměli také?“ volali mladí kohouti. „Copak jsme méně než žáby?“

Starší slípky sice připomínaly, že dvory dosud obstály samy, ale ostatní už se viděli pod mocnou ochranou. A tak bylo rozhodnuto, že se všechny slepice a všichni kohouti sejdou na velkém sněmu a vyberou si vlastního krále.

Mocný ochránce z ciziny

Dokud se mluvilo jen o tom, že král bude, souhlasilo celé shromáždění. Jakmile však přišla otázka, kdo jím má být, propukla hádka. Každý kohout chtěl raději panovat nad druhými, než aby se sám někomu podřídil. Skákali proti sobě, štípali se zobáky a brzy létalo po dvoře peří.

Tu vystoupil jeden starý, vážný kohout. „Mezi námi se král nenajde, aniž bychom se rozhádali,“ pravil. „Pro zachování pokoje si pozvěme mocného pána z ciziny. Pan tchoř je silný, má ostré zuby a každý se ho bojí. Ten nám jistě zjedná pořádek.“

Rozčepýření kohouti se zastavili. Čím déle o tom přemýšleli, tím lepší se jim rada zdála. Vyslali tedy k tchořovi posly, aby s ním uzavřeli řádnou smlouvu.

Tchoř je přijal velmi vlídně. Ujišťoval je, že zachová všechna jejich práva a starobylé svobody. Slíbil, že kuřata ochrání před luňákem, vejce před kunou a zrní před zlodějskými vrabci. Velkým, statným kohoutům nabídl místa královských rádců, komorníků a dalších důstojníků.

Tak krásné sliby se líbily slípkám i kohoutům. Přivedli pana tchoře na dvůr, postavili ho na nízký trůn a s velikou slávou ho prohlásili za svého krále. Radovali se, že konečně mají vládce mocného a dobrotivého.

Jen málokoho napadlo zeptat se, proč by se právě tchoř, odvěký lovec drůbeže, měl stát jejím nejbezpečnějším ochráncem.

Otázka bez správné odpovědi

Netrvalo dlouho a krále přepadla chuť na slepičí krev. Nechtěl však ukázat svou pravou tchoří povahu příliš brzy. Kdyby zaútočil bez záminky, hejno by se rozuteklo a jeho krásným řečem už by nikdo nevěřil. Rozhodl se proto najít na některém poddaném vinu, pod jejíž zástěrkou by ho mohl zakousnout.

Povolal k sobě pěkného, tučného kohouta a zeptal se ho: „Pověz mi, cítíš tu něco?“

Kohout byl poctivý a neuměl lhát. Uklonil se a odpověděl: „Račte odpustit, královská Milosti, ale cítím náramný zápach.“

Byla to pravda, protože tchoři mají silný pach, ať žijí v lese, nebo sedí na trůně. Král však vyskočil.

„Ty drzý padouchu! Takto se opovažuješ mluvit se svým králem?“ vykřikl a kohouta zakousl.

Potom si zavolal druhého. Také jeho se zeptal, co cítí. Druhý kohout zahlédl na zemi peří svého druha a na tchořových vousech poznal, co se stalo. Roztřásl se strachem. Pochopil, že pravdivá odpověď přinesla smrt, a proto se pokusil králi zavděčit.

Hluboce se uklonil a sladkým hláskem řekl: „Královská Milosti, cítím tu přelíbeznou vůni.“

Tchoř se na něj osopil ještě zuřivěji. „Ty falešný lichotníku! Chceš krásnými slovy zakrýt své padoušství?“ A zakousl i jeho.

Teď už všichni viděli, že králova otázka není opravdovou otázkou. Pravdu prohlásil za urážku a lichotku za zradu. Nehledal správnou odpověď, nýbrž záminku.

Kohout, který dostal rýmu

Tchoř už neměl hlad, ale hra s vystrašenými kohouty ho bavila. Povolal si tedy třetího a položil mu tutéž otázku: „Nuže, co cítíš?“

Třetí kohout byl chytrák. Všiml si peří na zemi i červené skvrnky na králových vousech, ale dělal, že nic nevidí. Věděl, že poctivá odpověď neprošla a lichotivá také ne. Kdyby si vybral jednu z nich, vstoupil by do pasti přesně tak, jak si tchoř přál.

Několikrát se zdvořile uklonil a pravil: „Račte odpustit, královská Milosti. Z letošního vlhkého počasí jsem dostal náramnou rýmu, a proto bohužel necítím vůbec nic.“

Král chvíli mlčel. Nemohl kohouta potrestat za urážku, protože ten žádný zápach nezmínil. Nemohl jej obvinit ani z lichocení, protože neřekl, že něco voní. A protože tchoř neměl po ruce jinou záminku, musel se dobrotivě usmát a propustit ho na svobodu.

Chytrý kohout vyšel ze dveří pomalu, aby na sobě nedal znát úlevu. Teprve když byl z dosahu králových zubů, zhluboka se nadechl. Zachránilo ho, že odmítl vybírat mezi dvěma odpověďmi, z nichž obě byly předem určeny jako provinění.

Tchoř dál seděl na slepičím trůně, na který ho kohouti sami pozvali. Jejich mocný ochránce se ukázal být nebezpečnější než všichni nepřátelé, před nimiž jim sliboval ochranu.