Sobecký obr

Zahrada

Byl jednou jeden obr, který měl nádhernou zahradu. Ležela za kamennou zídkou a rostla v ní měkká zelená tráva, luční květiny a dvanáct broskvoní, které se na jaře oblékaly do růžových a bílých květů a na podzim dávaly zlatavé plody.

Když byl obr sedm let na návštěvě u svého přítele obra z Cornwallu, chodívaly si do té zahrady každý den po škole hrát děti. Běhaly mezi stromy, smály se, sedaly na větve a ptáci jim zpívali tak sladce, že se děti někdy zastavily jen proto, aby je poslouchaly.

Jednoho odpoledne se obr vrátil. Už si s přítelem řekl všechno, co si dva obři mohli říci, a rozhodl se zase bydlet doma.

Když spatřil děti ve své zahradě, zamračil se tak, že se květy zachvěly.

„Co tu děláte?" zavolal hrubým hlasem, až děti polekaně utekly.

Obr si řekl, že zahrada je jeho a že nikdo nemá právo hrát si v ní bez dovolení. Zeď kolem ní ještě zvýšil tak, že už ani on za ni neviděl, vsadil do ní těžkou bránu a pověsil na ni výstrahu, že vstup je zakázán.

Děti pak neměly kde si hrát. Zkoušely si hrát na cestě u školy, ale byla prašná a plná tvrdých kamenů. A tak vzpomínaly na krásnou zahradu za zdí.

Pak přišlo jaro. Po celé zemi rozkvetly louky, ptáci zpívali v korunách stromů a keře se zelenaly. Jen v obrově zahradě zůstala zima.

Ptáci tam nezpívali, protože tam nebyly děti, a stromy zapomněly kvést. Jen jediná květina vystrčila hlavu z trávy, ale když uviděla nápis na bráně, bylo jí dětí líto, a tak se schovala zpátky do země a usnula.

Sníh a Mráz se radovali.

„Jaro na tuhle zahradu zapomnělo," řekli si, „a my tu můžeme zůstat celý rok."

Sníh přikryl trávník bílým pláštěm, Mráz namaloval na stromy stříbrné krajky a Severní vítr se usadil mezi větvemi. Byl zabalený v kožešině, celý den hučel kolem domu a shazoval ze střechy tašky. Brzy přizval i Kroupy, které běhaly po zahradě v šedivém šatu a bušily do všeho, co jim přišlo do cesty.

Obr sedával u okna, díval se na svou studenou zahradu a divil se, proč jaro nepřichází. Myslel si, že se snad jen trochu opozdilo.

Ale jaro nepřišlo, léto nepřišlo a podzim také ne. Na jiných zahradách dozrávalo ovoce, jen obrovy stromy stály holé, protože tu vládlo takové sobectví, že se o ně podzim nechtěl o žádné ze svých darů dělit.

Jaro

Jednoho rána ležel obr vzhůru v posteli, když zaslechl líbezný zpěv. Zněl tak krásně, že si nejprve myslel, že kolem jde královský hudebník. Byl to však jen drozd, který zpíval za oknem. Obr neslyšel ptačí hlas už tak dlouho, že mu připadal jako nejkrásnější hudba na světě.

Kroupy přestaly dupat, Severní vítr ztichl a do pokoje pronikla vůně květů.

Obr vyskočil a podíval se ven.

Léta tuhých zim pomalu rozrývala kameny a v jednom místě zdi vznikla malá trhlina. Tou se dovnitř protáhly děti. Seděly na větvích stromů a každý strom, který měl na sobě dítě, se oblékl do květů. Stromy se nad dětmi skláněly, ptáci létali a zpívali, tráva se pod nohama dětí znovu zazelenala, luční květiny se probudily ze spánku a smály se do slunce.

Jen v jednom vzdáleném koutě zahrady byla ještě zima.

Stál tam strom celý zasněžený a pod ním maličký chlapec. Byl tak malý, že nedosáhl na větve, a chodil kolem stromu s pláčem.

Strom se snažil sklonit větve co nejníže a šeptal:

„Vylez si, děťátko."

Ale chlapec byl opravdu příliš drobný.

Když to obr viděl, srdce se mu obměkčilo. Najednou pochopil, proč jaro nechtělo do jeho zahrady. Nebylo to kvůli sněhu ani větru, ale kvůli němu samotnému.

„Jak jsem byl sobecký," řekl si. „Teď vím, proč sem jaro nepřišlo. Posadím toho chlapce na strom, zbořím zeď a moje zahrada bude navždy hřištěm pro děti."

Opatrně sešel po schodech, otevřel dveře a vyšel do zahrady.

Když ho děti spatřily, polekaly se a utekly zpátky ke zdi. V tu chvíli se do zahrady zase vrátila zima, protože děti s sebou odnesly i jaro.

Jen maličký chlapec v nejvzdálenějším koutě neutekl. Oči měl plné slz a obra si ani nevšiml.

Obr k němu přistoupil tiše, zvedl ho do svých velikých rukou a posadil ho na větev.

Vtom celý strom rozkvetl, ptáci přilétli a začali zpívat a malý chlapec objal obra kolem krku.

Ostatní děti viděly, že obr už není zlý, a pomalu se vrátily. S nimi přišlo do zahrady jaro.

Obr vzal veliké kladivo a zbořil zeď.

Když pak lidé šli kolem do města, spatřili nejkrásnější zahradu, jakou si dovedli představit, a v ní děti, které si hrály se stromy, ptáky a květinami.

Od té doby si děti chodily do zahrady hrát každý den po škole a obr je měl rád. Býval tak veliký, že se ho dřív každý bál, ale teď sedával mezi dětmi, díval se, jak běhají, a říkal, že má mnoho krásných květin, ale děti jsou ze všech květin nejkrásnější.

Jen jedno dítě mu chybělo: ten maličký chlapec, kterého posadil na strom. Obr se po něm často ptal, ale děti ho neznaly. Viděly ho prý jen toho jediného dne — a pak náhle zmizel, jako by se do vzduchu rozplynul.
Obr po něm toužil, protože ho měl ze všech nejraději.

Dítě ze zahrady

Roky plynuly. Obr zestárl a zeslábl, takže už si nemohl s dětmi hrát jako dřív. Sedával ve velkém křesle, pozoroval jejich hry a žasl nad zahradou, která byla díky nim živá.

Jedno zimní ráno se oblékal a podíval se z okna. Už neměl zimu v nenávisti, protože věděl, že je to jen jaro, které spí, a že květiny odpočívají.

Najednou však spatřil v nejzazším koutě zahrady podivuhodný pohled. Jeden strom byl celý obalený bílými květy, jeho větve byly zlaté a viselo na nich stříbrné ovoce. Pod stromem stál maličký chlapec, kterého obr tolik let hledal.

Obr se rozběhl dolů a přes zahradu, jak nejrychleji mu staré nohy dovolily.

Radost v něm však vystřídal zármutek, když přišel blíž. Na dlaních dítěte uviděl zranění po hřebech a stejné stopy byly i na jeho nohou.

Obra zalil hněv a bolest.

„Kdo se odvážil tě zranit?" zvolal. „Řekni mi to a potrestám ho."

Dítě však odpovědělo tiše:
„Ne, to jsou rány lásky."

Obr se sklonil a najednou mu bylo, jako by před ním nestálo obyčejné dítě, ale někdo mnohem větší, než byl on sám.

„Kdo jsi?" zašeptal.

Chlapec se usmál a řekl:

„Jednou jsi mě posadil na větev ve své zahradě. Dnes půjdeš se mnou do mé zahrady, která se jmenuje ráj."
Když děti odpoledne přišly, našly obra ležet pod stromem. Byl mrtvý, a přestože zahrada ležela v zimním spánku, byl celý přikrytý bílými květy — jako by mu jaro přišlo naproti.

Nebyl to však smutný konec jako zavřená brána. Zahrada zůstala otevřená, děti si v ní dál hrály a každý květ připomínal, že srdce, které se otevře druhým, může proměnit i nejdelší zimu v jaro.