Otesánek

Dřevěný chlapeček z lesa

Byli jednou jeden dědeček a jedna babička a ti spolu bydleli v malé chaloupce na kraji lesa. Měli se rádi, jen jedno je trápilo: neměli žádné dítě. A tak když slyšeli z okolních stavení smích malých dětí, pokaždé si trochu povzdechli.

Jednoho dne šel dědeček do lesa pro dříví. Chodil mezi smrky a buky, hledal pěkný rovný špalek, který by se hodil do kamen, když tu u pařezu uviděl zvláštní kus dřeva. Nebyl ani moc velký, ani moc malý, a měl tak podivný tvar, že připomínal malého chlapečka.

Dědeček se zastavil, podrbal se ve vousech a řekl si:
„Kdybych ho trochu otesal, měl by hlavičku, bříško i ruce. Babička by měla radost aspoň z takové hračky.“

A tak špalek vzal, donesl ho domů a celý večer ho pečlivě opracovával nožem a sekerkou. Udělal mu kulatou hlavu, nos, bříško i malé nožky. Když bylo hotovo, položili ho s babičkou do kolébky, kterou měli schovanou už dlouhá léta na půdě.

Babička se na dřevěného chlapečka zadívala a v očích se jí zaleskly slzy.
„Kéž bys byl opravdový,“ zašeptala tiše.

Obrovský hlad

V noci bylo v chaloupce ticho. Jen hodiny tikaly a vítr šuměl kolem okenic. Ale k ránu se najednou ozvalo z kolébky:

„Mámo… já bych jedl.“

Babička vyskočila, až jí málem spadl čepec.
„Dědečku! Vstávej! On mluví!“

Dědeček se posadil na posteli a nevěřil vlastním uším. Jenže z kolébky se znovu ozvalo:

„Mámo, dej mi kašičku!“

Babička běžela ke sporáku, ohřála hrnek mléka, udělala jemnou kaši a donesla ji do kolébky. A ten malý dřevěný chlapeček ji slupl, jako by nic. Za chvíli zase volal:

„Ještě!“

Dostával další a další sousta, a čím víc jedl, tím víc rostl. Už to nebyl jen kus dřeva. Měl tváře, ruce, nohy, oči mu svítily a pusou mlaskal tak, že to bylo slyšet až ven před chalupu.

Dědeček s babičkou si zpočátku mysleli, že je to zázrak. Smáli se, hladili ho po vlasech a říkali si, že se jim konečně splnilo přání. Dali mu jméno Otesánek.

Jenže Otesánek nejedl jako jiné děti.

Snědl misku kaše, pak pecen chleba, potom hrnec polévky a k tomu ještě kus sýra, dvě jablka a zbytek buchet, které babička napekla na neděli. Když vymetl stůl, zase se ozval:

„Mámo, já mám ještě hlad!“

„Počkej chvilku, Otesánku,“ prosila ho babička. „Víc už doma nemáme.“

Jenže Otesánek se nafoukl, zakabonil a začal dupat.
„Já chci jíst! Já chci jíst hned!“

A tak dědeček běhal po sousedech, půjčoval mouku, brambory i mléko. Babička vařila od rána do večera. Vše, co připravila, Otesánek spolykal. A stejně mu to nestačilo.

Každým dnem byl větší a větší. Kolébka mu byla malá, lavička pod ním praskala a když se posadil na pec, musel dědeček přiložit dvakrát tolik, aby mu nebyla zima.

Jednoho dne řekla babička ustaraně:
„Dědečku, tohle není obyčejné dítě. Dítě má radost z pohlazení, z písničky, z vyprávění. Ale Otesánek myslí jen na jídlo.“

Dědeček jen smutně kývl. Měl Otesánka rád, ale začínal se ho i bát.

Druhý den museli oba na chvíli ven. Dědeček šel pro vodu a babička pro trochu mouky od sousedky. Než odešli, přikázali Otesánkovi:
„Počkej doma a nikam nechoď.“

Jenže sotva za nimi zaklaply dveře, Otesánek se rozhlédl po světnici. Nikde nic k jídlu. Otevřel truhlu — nic. Nahlédl do kredence — prázdno. Nakonec se dopotácel ke dveřím, vyvalil je a vydal se ven.

Na zápraží zrovna seděla slepice a zobala zrní.
„Kdák?“ podivila se.

„Ham!“ řekl Otesánek — a slepice byla pryč.

Na dvoře stála koza.
„Méé?“ ozvala se.

„Ham!“ řekl Otesánek — a koza zmizela taky.

Pak se dokolébal až k cestě. Lidé, kteří ho viděli, uskakovali stranou, protože to nebyl ani pořádný chlapec, ani špalek, ale něco mezi tím, s velikým břichem a nenasytnou pusou.

Když se dědeček a babička vrátili, našli dveře otevřené a chalupu prázdnou.

„Otesánku!“ volala babička.

Nikdo se neozýval.

Šli tedy po stopách, až došli k poli, kde zrovna stará selka okopávala zelí. Byla to žena rozumná a ničeho se hned tak nezalekla.

„Viděla jste našeho Otesánka?“ ptal se dědeček.

Všeho moc škodí

Selka si opřela motyku o rameno.
„Viděla. Koulel se tudy a spolykal všechno, co mu přišlo do cesty. Ale pak zůstal ležet támhle za mezí a jen funěl. Zdá se, že se přejedl i na svůj hlad.“

A opravdu. Za mezí ležel Otesánek, veliký jako sud, sotva popadal dech a sténal:
„Břicho… břicho… je mi těžko…“

Selka na něj chvíli přísně hleděla a pak řekla:
„Tak to bývá, kdo nemá míru. Kdo myslí jen na sebe, ten si nakonec uškodí nejvíc.“

Vzala motyku a ťukla Otesánka do tvrdého břicha. Břicho zapraskalo jako starý špalek. Ještě jednou ťukla — a z Otesánka se vysypalo všechno, co spolykal: slepice, koza, pečivo, hrnce jídla a k tomu i pár věcí, které neměl co jíst. Všechno se kutálelo ven, až nakonec na zemi zůstal zase jen obyčejný otesaný špalek.

Babička si zakryla ústa a dědeček tiše sundal čepici. Bylo po zázraku.

Chvíli tam všichni stáli mlčky. Pak selka povídá:
„Ne každé přání je dobré jen proto, že se splní. A ne každé dítě vyroste z hladu a rozmaru. O dítě je třeba pečovat s láskou, ale i s rozumem.“

Dědeček špalek zvedl a odnesl ho domů. Už z něj nechtěl mít synka, jen kus dřeva do kouta na památku. Babička kolébku uklidila na půdu a oba si dlouho povídali o tom, jak snadné je něco si vysnít a jak těžké je pak nést následky.

Od té doby žili zase tiše ve své chaloupce. Nebyli bohatí, ale vážili si všeho, co měli. Když pekli chléb, dělili se o něj s druhými. Když slyšeli smích cizích dětí, už se jen nesmutně usmáli.

A kdykoli někdo v jejich kraji chtěl víc a víc a stále mu nic nestačilo, lidé říkali:

„Jen aby z tebe nebyl druhý Otesánek.“

A to je konec pohádky o tom, že kdo nemá míru, tomu nepomůže ani plný stůl, ani celé spíže světa.