Budulínek

Chaloupka pod lesem

Byl jednou jeden malý chlapeček a jmenoval se Budulínek. Bydlel v chaloupce s dědečkem a babičkou. Měli ho moc rádi a dobře se o něj starali. Každé ráno, když dědeček s babičkou odcházeli do lesa nebo na pole, říkávali mu:

„Budulínku, nikomu neotvírej. A kdyby někdo klepal nebo volal, ani se od dveří nehni.“

Budulínek vždycky poslušně přikývl.

Jednoho dne šli dědeček s babičkou zase z domu a ještě jednou mu to připomněli:

„Budulínku, opravdu nikomu neotvírej.“

„Nebojte se,“ povídal Budulínek. „Neotevřu.“

Liščí lest

Zůstal tedy sám v chaloupce. Chvíli si hrál, chvíli se díval z okna, a pak uslyšel tichý hlásek:

„Budulínku, dej mi hrášku,
povozím tě na ocásku.“

Byla to liška. Stála za dveřmi a sladce lákala. Budulínek si vzpomněl, co mu říkali dědeček s babičkou, a neotevřel. Jen seděl tiše v koutku.

Liška odešla, ale za chvíli přišla znovu. Tentokrát volala ještě mileji:

„Budulínku, dej mi hrášku,
povozím tě na ocásku.“

Budulínek zase neotevřel. Jenže byl zvědavý. Přemýšlel, jak asi vypadá liščí ocásek a jaké by to bylo svézt se na něm.

A liška přišla potřetí. Volala nejlíbezněji ze všech:

„Budulínku, dej mi hrášku,
povozím tě na ocásku.“

Budulínek už to nevydržel. Pootevřel dveře jen maličko, jen aby se podíval. Ale liška byla mazaná. Jakmile se dveře pootevřely, hned Budulínka popadla, hodila si ho na hřbet a utíkala s ním do lesa.

Budulínek se lekl a začal volat:

„Dědečku, babičko,
nesou mě lišky!“

Liška běžela mezi stromy, přes paseku, kolem křoví, až do své nory. Tam Budulínka schovala.

Píseň u liščí nory

Když se dědeček a babička vrátili domů, našli chaloupku prázdnou. Volali:

„Budulínku! Budulínku! Kde jsi?“

Ale nikdo se neozýval. Jen dveře byly pootevřené. Dědeček s babičkou hned poznali, že se stalo neštěstí. Vzali pytel a dudy a vydali se do lesa hledat liščí noru.

Když ji našli, posadili se opodál a dědeček začal hrát na dudy. Babička zpívala:

„Budulínku, pojď ven,
máme pro tě zlatý sen,
máme kaši, máme hrách,
pojď si sednout na práh.“

Lišky poslouchaly tu pěknou muziku a začaly vykukovat z nory. Jedna po druhé lezly ven, aby lépe slyšely, a dědeček s babičkou je chytali a dávali do pytle. Nakonec zůstala v noře poslední liška i s Budulínkem. I tu vylákali ven a chytili.

Budulínka vysvobodili, objali ho a odvedli zpátky domů. Byl celý uplakaný, ale živý a zdravý. Dědeček mu pohladil vlásky a babička řekla:

„Vidíš, Budulínku, proč jsme ti říkali, abys nikomu neotvíral?“

Budulínek se zastyděl a slíbil:

„Už vás vždycky poslechnu.“

A od té doby opravdu poslouchal. Když dědeček s babičkou odcházeli, zůstal hezky doma a nikomu cizímu nikdy neotevřel.

A tak žili spolu v chaloupce spokojeně dál.