Červená karkulka

Za sedmero horami a devíti řekami

Byla jednou jedna holčička, která měla ráda všechno červené, ale nejvíc ze všeho svůj červený čepeček. Nosila ho tak často, že jí nikdo neřekl jinak než Červená karkulka.

Žila se svou maminkou a tatínkem v malém domku nedaleko lesa a byla to milá holčička, která ráda pomáhala doma i všem kolem sebe. Nejraději ze všech však měla svou babičku, která bydlela sama v útulné chaloupce za lesem. U babičky to vždy krásně vonělo, byl tam klid a pokaždé tam na Karkulku čekalo něco dobrého nebo nějaké malé překvapení.

Jednoho dne babička onemocněla, a tak Karkulku napadlo, že by jí tentokrát mohla udělat radost ona. S maminkou a tatínkem proto společně připravili košík a naplnili ho samými dobrotami — čerstvým chlebem s medem, koláčem i lahví malinové limonády.

Když bylo všechno nachystané, rodiče jí ještě připomněli, že cestu k babičce dobře zná, ale přesto musí být opatrná, nemá se dávat do řeči s cizími a hlavně nemá scházet z cesty. Karkulka poslušně přikývla, vzala košíček do rukou a vydala se na cestu.

Cesta lesem

Ráno bylo tiché a svěží. Mezi stromy prosvítalo měkké světlo, vysoko v korunách zpívali ptáci a ve vzduchu byla cítit vůně jehličí, vlhké hlíny a lesa po probuzení. Karkulka šla po známé pěšině a dávala si pozor, aby se nikde nezdržovala.

Jenže po chvíli si u kraje lesa všimla červených jahod, které se leskly mezi zelenými listy. Zastavila se a řekla si, že když jich několik natrhá, babička bude mít ještě větší radost. Jednu ochutnala, pak druhou, a protože byly sladké a voňavé, začala hledat další. Při sbírání si ani nevšimla, že se pomalu vzdaluje od cesty a zachází hlouběji mezi stromy.

Právě tehdy se před ní objevil vlk.

Promluvil na ni klidným, přívětivým hlasem a zeptal se, kam má namířeno, jako by byl jen zvědavý pocestný. Karkulka se nejprve trochu lekla, ale protože nepoznala, jak je vlk lstivý a nebezpečný, odpověděla mu, že jde za nemocnou babičkou a nese jí v košíku něco dobrého.

Vlk se mile usmíval, přikyvoval a chválil ji, jak je hodná. Pak se jí nenápadně zeptal, kde přesně babička bydlí. Karkulka mu bez obav pověděla, že za lesem, v malé chaloupce u velkého dubu, a vůbec ji nenapadlo, že takovou věc cizímu tvoru říkat nemá.

Vlkovi se při tom v očích zablesklo, protože dostal nápad. Řekl Karkulce, že zná prý kratší cestu, po které se k babičce dostane mnohem rychleji, a poradil jí, aby šla přes les k velkému dubu a tam zahnula doprava. Karkulka mu poděkovala a uvěřila mu.

Jenže vlk jí správnou cestu neukázal. Sotva se Karkulka vydala směrem, který jí poradil, rozběhl se sám nejkratší cestou přímo k babiččině chaloupce.

Když dorazil ke dveřím, zaklepal a tenkým hlasem zavolal, že je Karkulka a nese něco dobrého. Babička ležela nemocná v posteli, a protože si myslela, že přišla její vnučka, zavolala, aby šla dál, že dveře nejsou zamčené.

Vlk vešel dovnitř, babičku spolkl, oblékl si její čepec, nasadil brýle, lehl si do postele a přikryl se peřinou. Pak jen čekal.

U babiččiny chaloupky

Za nějaký čas dorazila ke chaloupce i Karkulka. Už cestou cítila, že něco není v pořádku, protože stezka, kterou jí vlk poradil, byla delší, nepříjemnější a mnohem méně známá než ta obvyklá. Když došla ke dveřím, zaklepala a zavolala, že je to ona.

Z postele se ozval zvláštní hlubší hlas, který ji vyzval, aby šla dál. Karkulku to zarazilo, ale pomyslela si, že je babička asi opravdu hodně nemocná. Vešla tedy dovnitř.

V chaloupce bylo nezvykle ticho. Přistoupila blíž k posteli a hned se jí zdálo, že babička vypadá nějak divně.

„Babičko, proč máš tak veliké uši?“ zeptala se opatrně.

„Abych tě lépe slyšela,“ odpověděl vlk.

Karkulka se zadívala ještě pozorněji.

„A proč máš tak veliké oči?“

„Abych tě lépe viděla.“

Karkulka udělala ještě malý krok blíž a teď už se jí srdce rozbušilo.

„A proč máš tak veliké zuby?“

Tu vlk odhodil peřinu, vyskočil z postele a zvolal:

„Abych tě mohl lépe sníst!“

A než stačila Karkulka utéct, spolkl i ji. Potom se znovu svalil do postele. Břicho měl plné, byl těžký a unavený, a tak brzy usnul. Chrápal tak hlasitě, až se celá chaloupka otřásala a zvuk se nesl až mezi stromy.

Naštěstí šel kolem myslivec. Jakmile uslyšel tak silné chrápání, zarazilo ho to, protože věděl, že v chaloupce bydlí jen babička a takový zvuk odtamtud rozhodně vycházet neměl. Přistoupil opatrně k oknu, nahlédl dovnitř a spatřil vlka ležícího v posteli.

Neváhal ani chvíli. Vběhl do chaloupky, vytáhl nůž a vlkovi opatrně rozřízl břicho. K jeho velkému překvapení z něj vyskočila nejprve babička a hned za ní i Karkulka — obě živé.

Pak myslivce napadlo, že vlk nesmí jen tak odejít. Do jeho břicha proto místo Karkulky a babičky nacpali těžké kameny a zase ho zašili.

Za chvíli se vlk probudil. Měl velikou žízeň, a tak se dopotácel ke studni, chtěl se napít a skláněl se níž a níž. Jenže kameny v břiše byly tak těžké, že ztratil rovnováhu, převážil se přes okraj a spadl do studny.

Myslivec potom Karkulce i babičce řekl, že musí být mnohem opatrnější, protože ne každý, kdo mluví mile a tváří se přívětivě, je opravdu dobrý člověk. Babička objala Karkulku, pohladila ji po vlasech a připomněla jí, jak důležité je poslouchat rady maminky a tatínka.

A od té doby chodila Červená karkulka k babičce už jen po známé cestě, nikde se nezdržovala a dobře si pamatovala, že cizím se nemá svěřovat, kam jde.