Popletené pokračování
O štrúdlech, které rostly do nebe
Bylo to hned druhý den poté, co Maruška napravila popletenou dračí fazoli. Království se probudilo do zvláštního rána: obloha byla plná sladké vůně a veškeré stromy se nakláněly, jako by se snažily lépe vidět, co se to děje.
A dělo se následující:
Zem se otřásla, půda se rozhrnula a z ní se – místo obyčejných rostlin – začaly drát ven kolosální štrúdly. Jablečné, tvarohové, makové, ale jeden, ten největší, byl plněný něčím, co ještě nikdo nikdy neviděl: mlhovou náplní. Vypadala jako mlha, chutnala jako sladké nic a měla nepříjemný zvyk mizet pokaždé, když se ji někdo pokusil sníst.
Na štrúdly se seběhli obyvatelé celého království. Všichni si říkali:
„Tohle určitě souvisí s tou včerejší popletenou pohádkou,“
jen král si byl jistý, že jde o vzpouru pekařů, kteří to konečně „vzali do vlastních rukou“.
Maruška mezitím dumala: „O čem bude tohle?“
Protože každý den měl svůj příběh – jen nikdo dopředu nevěděl jaký.
Největší štrúdl rostl tak rychle, že prorostl mraky a pokroutil i vítr. Když Maruška zaklonila hlavu, zdálo se jí, že jeho konec mizí až v nějaké zvláštní trhlině na nebi. Vypadala jako dveře, ale spíš horizontální než vertikální. Takové nebeské padací dveře.
A z té trhliny najednou spadl dolů velký cedník. Dopadl přímo do náruče místního myslivce, který se zrovna chystal prověřit, jestli ty štrúdly nejsou náhodou chráněné jako vzácný druh.
„Co mám jako dělat s cedníkem?“ vyjekl.
A v tu chvíli se kolem vzduchem rozezněl hlas – jasný, jemně kovový a zcela nečekaně strohý:
„Úkol číslo jedna: Přecedit vítr.“
Úkol první
Maruška zamrkala. „To nedává smysl.“
„A co z těchhle pohádek dává?“ odpověděl myslivec, a to byla pro jednou pravda.
Vítr se cedit nedal. Jenže pak se stalo něco, co nikdo nepředvídal: když se cedník nastavil do proudu vzduchu, vítr začal zpomalovat, zhušťovat… a nakonec jím prošel jako jemná, zpěněná pára, která se pod cedníkem srážela do malých kuliček. Vypadaly jako bubliny, ale byly těžké jako hrušky.
„Dobře,“ ozval se hlas shora. „Úkol číslo dva: Vystup na štrúdl.“
Úkol druhý
Maruška se rozhodla, že to vezme do vlastních rukou. Vždyť už jednou lezla na kolotoč do nebe, tak proč by nemohla i na štrúdl?
Začala šplhat.
Bylo to kluzké, sladké, lepivé a každý krok změnil chuť těsta. Když stoupla pravou nohou, chutnalo to po perníku. Levou – po rybízu. A když se držela rukama, těsto jí samo prsty objímalo, aby nespadla. Velmi starostlivé těsto.
Nahoře v trhlině se rozevřely ony zvláštní nebeské dveře. A tam – k jejímu překvapení – neseděla čarodějnice, ale sněhulák. Zcela běžný sněhulák, jen s křídly.
„Vítej,“ řekl. „Jsem Sněhloun, správce klimatického oddělení pohádek.“
Maruška si nebyla jistá, zda je to vtip.
Úkol třetí
„Úkol tři,“ pokračoval Sněhloun, „zní:
Rozhodni, zda je dnešní příběh zimní nebo letní.
Protože když to nerozhodneme včas, hrozí, že se z nebe spustí tvarohové krupobití smíchané s tropickým vánkem. A to by byl chaos i na náš vkus.“
Maruška se zamyslela.
Štrúdly rostou spíš do léta…
Ale sněhulák?
Cedník z nebe?
Mlhová náplň?
Nakonec se nadechla a pronesla:
„Dnešní příběh je meziroční období. Ani zima, ani léto. Prostě něco mezi – jako když se pohádky popletou, ale pořád se snaží držet pohromadě.“
Sněhloun pokýval hlavou.
„Správně. Vyhneš se tvarohovému krupobití.“
Nebe se uzavřelo, štrúdly přestaly růst a jeden z nich – ten s mlhovou náplní – se dokonce proměnil v měkký obří polštář, na který Maruška spadla jako do postele.
A tak příběh skončil.
Nebo začal? To záleží jen na tom, kdo se zítra ráno zeptá:
„O čem bude další?“