Popletená pohádka

O čem to bude?

Bylo nebylo, v jednom království, kde se každé ráno ptali: „O čem bude dnešní příběh?“, žila dívka jménem Maruška. Ačkoliv se jmenovala Maruška, všichni si ji pletli s Karkulkou, protože nosila červený plášť. Ten si však neoblékala kvůli babičce, ale kvůli tomu, že jí byla pořád zima, neboť v království střídavě vládli tři medvědi, kteří neuměli topit.

Jednoho dne za ní přiběhl královský posel a vyhrkl:
„Maruško-Karkulko, rychle! V naší zemi se objevila zakletá dračí fazole! Kdo ji zasadí, tomu vyroste věž až do nebe, a tam nahoře… tam nahoře bydlí čarodějnice, která každému splní jedno přání – pokud tedy dříve nesní jeho boty.“

Maruška si povzdechla. „A o čem to bude tentokrát?“ „O dobrodružství,“ odpověděl posel, „ale bude pomotané, abys věděla.“

A tak Maruška zasadila fazoli. Ta okamžitě vyrostla do nebe – ale místo věže vznikl obří kolotoč. To samozřejmě nebyl plán, ale království už si zvyklo, že se zápletky občas malinko popletou. Když kolotoč dorostl až k mrakům, Maruška na něj naskočila a nechala se vyvézt nahoru.

Tam ji přivítala čarodějnice, která vypadala podezřele jako kombinace Ježibaby, Zlé královny a Sněhurčiny macechy. Měla koště, korunu a jablko. „Vyber si, čím tě ohrozím,“ řekla zdvořile.

Maruška se nenechala zmást. „Nebudu vybírat. Jsem tu pro přání.“

Tři úkoly

„Dobře,“ zavrzala čarodějnice. „Ale nejdřív musíš splnit tři úkoly. Musíš najít ztracený střevíc, který patří vlkovi, uvařit kaši, která neutíká, a nakonec zjistit to nejdůležitější – o čem vlastně celý tenhle příběh je!“

Maruška se dala do práce.
Střevíc našla okamžitě – vlk si ho obul omylem, když se převlékal za babičku. Kaši uvařila tlustou, hustou a natolik neochotnou k pohybu, že jí bylo skoro líto, že nemůže utéct.

A pak přišel třetí úkol. Dlouho dumala. O čem to vlastně je? O fazoli? O čarodějnici? O omylech, které se v pohádkách pořád opakují? Nakonec se rozhodla být upřímná.

„Tahle pohádka je o tom,“ řekla, „že i když je všechno zamotané, pořád jde o cestu hrdinky, která se chce posunout dál.“

Čarodějnice se zamyslela, pak přikývla.
„To je správná odpověď. Kdyby ses snažila popsat něco jiného, snědla bych ti boty.“

A tak Maruška dostala přání. Nepřála si poklady ani zámky. Poprosila, aby příští příběh byl stejně dobrodružný – ale trochu méně popletený.

Čarodějnice lusknutím prstů splnila přání, které se samozřejmě… nepovedlo. A tak příště vyrůstaly do nebe místo fazolí obří štrúdly, ovšem to už je docela jiný příběh.