Šamušek a Tonka první kapitola

Staveniště na Smíchově

Na Smíchovském nádraží, tam kde mezi kolejemi hučí vlaky a z dálky voní káva z ranních kaváren, stojí velké staveniště. A na tom staveništi žijí dva jeřábi – bratři Tonka a Šamušek.

Tonka je vyšší, rozvážný a silný. Když se postaví, dívá se až nad střechy vlakových hal. Rád plánuje, měří a staví. Vždycky má na háku něco důležitého – kýbl betonu, ocelový nosník, nebo třeba kus střechy, který musí přesně zapadnout na své místo.

Šamušek je menší, rychlý a trochu divoký. Všechno chce dělat hned a po svém. Má rád rachot, prach, a když se něco pohne, spadne nebo zhoupne. „To je přece život!“ říkává s jiskrou v očích, když kolem něj létají kusy cihel.

A tak spolu den co den staví něco nového. Tonka srovnává plány, Šamušek přiváží materiál, oba spolu bzučí, houkají a cvakají. A i když jsou každý jiný, mají se jako bratři moc rádi.

Jednoho dne začal Tonka kopat velkou jámu.
„Uděláme základ,“ vysvětloval Šamuškovi. „Pěkně hluboko, až ke kořenům země!“
Šamušek koukal dolů a oči se mu rozzářily. „To bude díra! Já bych to pak mohl celý… trošku přerovnat, víš, pro jistotu.“

Tonka se jen pousmál. „Ty bys nejradši všechno boural.“
„No a co?“ zasmál se Šamušek. „Když se to zbourá, dá se to postavit znovu, ještě líp!“

A pak se to stalo.

Tonka zrovna spouštěl do díry poslední nosník, když Šamušek – nedočkavý, jak to má ve zvyku – chtěl pomoci. Jenže místo pomoci zavadil hákem o Tonkův nosník, otočil ho špatným směrem, a celá konstrukce se s rachotem sesypala.

Tonka jen zíral.
„Šamušku!“ vykřikl. „Co jsi to…?“
„Já… já nechtěl!“ vyhrkl Šamušek. „Chtěl jsem to jen trochu zrychlit!“

Na chvíli bylo ticho. Jen vítr si pohrával s papíry plánů a kolem běhaly drobné kuličky štěrku.

Tonka se zhluboka nadechl.
„To nevadí,“ řekl nakonec. „Když to spadlo, postavíme to znovu. Jen tentokrát… spolu, krok za krokem.“

A Šamušek se usmál, poprvé od rána.
„Fakt? Já ti pomůžu! Budu dělat, co řekneš.“
„Vím,“ řekl Tonka tiše. „A proto jsi můj brácha.“

A tak začali znovu. Tentokrát pomalu. Tonka stavěl, Šamušek hlídal.
A když večer slunce zapadalo nad kolejemi, oba stáli vedle sebe – vysoký Tonka a malý Šamušek – a pod nimi se leskla nová jáma, pevná a krásná.

Nahoře na zábradlí seděla vlaštovka a houkla:
„Tak tohle bude zajímavý dům!“

A Tonka se usmál:
„Jo. A tohle je teprve začátek.“