Nosopusa

Svit měsíce

V jednom tichém domě, kde večer voněl čaj a deky byly hebké jako peří, spali máma a táta. Spali tak klidně, že ani nevěděli, že oknem právě vklouzlo měsíční světlo, kulaté a zlaté jako stará mince z pohádky. To světlo se zastavilo na podlaze, jako by se chtělo dívat.

A právě tehdy, v tom měsíčním světle, stáli Šamušek a Tonka. Byli potichu, aby rodiče neprobudili. Tonka byl klidný a už velký, Šamušek menší, ale v očích mu svítily nápady. Dívali se na měsíc a cítili, že je to zvláštní noc. Taková, kdy se sny proměňují ve skutečnost.

Šamušek se usmál, Tonka se sklonil a dali si pusu. Ale nebyla to obyčejná pusa. Byla to nosopusa. Nos na nos. Jemné ťuknutí, které řekne víc než tisíc slov. V tu chvíli se měsíc ještě víc rozzářil, jako by měl radost, že to viděl.

Máma se najednou pohnula a otevřela oči. Táta taky. Uviděli zlatý měsíc v okně a pochopili, že ještě není čas spát. Máma vzala knížku, táta se posadil blíž a začali si číst pohádku před spaním. Byla o dvou bytostech, které se uměly mít rády i beze slov.

Pohádka, která se psala sama

Jenže jak četli, začalo se dít něco zvláštního. Slova z knížky se pomalu měnila. Pohádka si začala vymýšlet sama sebe. Šamušek s Tonkou v ní chodili po měsíční cestě, mluvili s tichem a z nosopus se stávala světýlka, která svítila ostatním na cestu.

Máma se usmála a řekla: „Tuhle pohádku už nečteme. Tu tvoříme.“

Táta přikývl a zavřel knihu, protože už nebyla potřeba.

Měsíc se schoval za mraky, noc se zachumlala a všichni znovu usnuli.

A někde mezi snem a skutečností si Šamušek s Tonkou slíbili, že každá další pohádka začne nosopusou – protože ty nejkrásnější příběhy začínají maličko a potichu.